Když láska nestačí: Příběh matky, která nemůže soupeřit s bohatými tchánem a tchyní

„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako rodiče od Tomáše?“ Ana stála uprostřed naší malé kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždyť jsem se celý život snažila dát jí všechno, co jsem mohla – i když to často znamenalo jen teplou večeři a objetí na dobrou noc.

„Aničko, víš, že bych ti dala všechno na světě, kdybych mohla. Ale já prostě nemám…“ slova mi uvízla v krku. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co jsme se o tom bavily. Ale tentokrát to bolelo víc než kdy jindy. Možná proto, že jsem cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Ana si povzdechla a otočila se ke mně zády. „Tomášovi rodiče nám koupili novou pračku. A ještě nám přispěli na dovolenou do Chorvatska. Ty… ty nikdy nemůžeš nic.“ Její hlas byl tichý, ale každé slovo mě bodalo jako jehla.

Sedla jsem si ke stolu a zadívala se na své ruce – zhrublé od let práce v továrně, teď už pokryté vráskami a skvrnami stáří. Vzpomněla jsem si na svého muže Karla. Kdyby tu byl, možná by to bylo jiné. Ale odešel před pěti lety a od té doby jsem na všechno sama. Důchod sotva stačí na nájem a léky, natož abych mohla Aně kupovat spotřebiče nebo platit dovolené.

„Aničko,“ zkusila jsem to znovu, „já vím, že je to těžké. Ale láska není o penězích.“

„To říkáš pořád,“ odsekla. „Ale když přijde na věc, Tomášovi rodiče vždycky pomůžou. Ty… ty jsi jenom…“ Nedopověděla. Jen se rozplakala a utekla do svého pokoje.

Zůstala jsem sedět v tichu, které bylo těžší než olovo. V hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsem Anu učila jezdit na kole, jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak jsem ji držela za ruku při prvním dni ve škole. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale vždycky jsme měly jedna druhou.

Teď mám pocit, že ji ztrácím.

Druhý den ráno jsem šla do obchodu pro rohlíky. U pokladny jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Marie, ty vypadáš nějak smutně,“ řekla starostlivě.

„To víte, Anička… má teď jiné priority,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Paní Novotná pokývala hlavou. „Dnešní mladí… všechno by chtěli hned a nejlépe zadarmo. Ale víš co? Láska matky je víc než všechny peníze světa.“

Usmála jsem se, ale uvnitř mě to pálilo. Opravdu je láska víc? Proč mám pocit, že pro Anu už ne?

Když jsem se vrátila domů, Ana už byla pryč – šla do práce. Na stole nechala lístek: „Promiň za včera.“

Celý den jsem přemýšlela, co dělat. Měla bych jí nějak pomoct? Ale jak? Nemám nic navíc. Večer jsem seděla u televize a dívala se na zprávy o inflaci a zdražování energií. Všude samé starosti.

Za pár dní přišla Ana s Tomášem na návštěvu. Tomáš byl vždycky slušný kluk, ale dneska se tvářil rozpačitě.

„Dobrý den, paní Marie,“ pozdravil mě a podal mi kytici tulipánů.

„Děkuju, Tomáši,“ usmála jsem se.

Ana seděla tiše vedle něj a dívala se do země.

Po chvíli trapného ticha Tomáš promluvil: „Chtěli jsme vám něco říct… Budeme mít miminko.“

Zamrazilo mě. Radost i strach mě zaplavily najednou.

„To je krásné!“ vykřikla jsem a objala Anu. Ale ona byla pořád napjatá.

„Mami… já nevím, jak to zvládnu,“ šeptla mi do ucha. „Tomášovi rodiče už nám nabídli peníze na kočárek a výbavičku… Já nechci být pořád ta chudá holka.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Aničko, já ti nemůžu dát peníze. Ale můžu ti dát svůj čas, pomoc… můžu ti pohlídat miminko, když budeš potřebovat.“

Ana se rozplakala a objala mě pevněji než kdy předtím.

„Já vím… promiň mi to všechno.“

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o mém dětství na vesnici, o jejích snech i obavách z budoucnosti. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsme si zase blízko.

Ale stejně mě pořád trápí otázka: Je moje láska opravdu dost? Nebo budou peníze vždycky silnější než mateřské objetí? Co myslíte vy – dá se v dnešní době žít jen z lásky?