Když láska nestačí: Moje boj o uznání v rodině Novotných

„Tohle dítě si měla rozmyslet dřív, Ivano!“ zasyčela na mě paní Novotná, když jsem stála v jejich kuchyni s rukama položenýma na břiše. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Petr stál opodál, díval se do země a mlčel. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že na tuhle bitvu jsem možná sama.

„Mami, prosím tě,“ ozval se Petr tiše, ale jeho matka ho přerušila mávnutím ruky. „Nechci o tom slyšet! Vždyť jste spolu ani nebyli pořádně rok a už čekáte dítě? A co škola? Co práce? Myslíš, že tohle je život?“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Všechno, co jsem si představovala – společné bydlení, svatba, rodina – se rozpadalo před očima. Petr byl vždycky tichý, ale teď byl úplně neviditelný. Jeho matka rozhodovala za něj i za mě.

Když přišel pan Novotný domů, atmosféra v bytě by se dala krájet. „Tak co se tu děje?“ zeptal se a podíval se na mě s něhou v očích. „Ivano, posaď se. Dáš si čaj?“ Jeho laskavost mě dojala k slzám. „Děkuju, pane Novotný,“ zašeptala jsem.

„Tati, Ivana je těhotná,“ řekl Petr tiše. Pan Novotný se na chvíli zarazil, pak se usmál a položil mi ruku na rameno. „To je velká věc. Ale hlavně, abyste byli šťastní.“

Jeho žena však jen protočila oči. „Šťastní? S dítětem bez svatby? Co tomu řeknou sousedi? A tvoje máma?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nemohla jsem. Byla jsem v pátém měsíci a Petr byl jediný člověk, kterého jsem měla. Moji rodiče žili na druhém konci republiky a s otcem jsem nemluvila od té doby, co odešel za jinou ženou.

Následující týdny byly peklo. Petr začal chodit domů později a později. Když jsem se ho ptala, jestli mě miluje a jestli chce být otcem, jen pokrčil rameny. „Já nevím, Ivano. Nechci se ženit jen proto, že jsi těhotná.“

Jednou večer jsem seděla v jejich obýváku a slyšela hádku z kuchyně.

„Petr je ještě mladý! Má před sebou celý život!“ křičela paní Novotná.

„A Ivana? Ta nemá právo na štěstí?“ odpověděl jí manžel.

„To dítě zničí všechno! Naši pověst, jeho budoucnost…“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat bolest v břiše. Věděla jsem, že tohle není prostředí pro dítě. Ale kam bych šla? Měla jsem jen pár tisíc na účtu a žádnou jistotu.

Jednoho dne mi pan Novotný nabídl, že mě odveze k lékaři. Po cestě jsme mlčeli, ale pak mi položil ruku na rameno: „Ivano, já vím, že to máš těžké. Ale nenech si od nikoho vzít důstojnost. To dítě je dar.“

Rozplakala jsem se. „Ale co když mě Petr opustí? Co když budu sama?“

„Nebudeš sama,“ řekl pevně. „Já ti pomůžu.“

Po návratu domů mě čekalo překvapení – Petr seděl v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Ivano… já nevím, co mám dělat,“ začal tiše. „Máma na mě tlačí, táta říká něco jiného… Já nejsem připravený být táta.“

„Ale já už nemůžu zpátky,“ odpověděla jsem mu zoufale. „To dítě je tady a já ho miluju.“

Petr se na mě podíval s očima plnýma slz. „Promiň.“

V tu chvíli jsem pochopila, že láska někdy nestačí.

Další týdny byly jako zlý sen. Paní Novotná mi dávala najevo, že tam nejsem vítaná – schválně mi nevařila večeři, schovávala přede mnou poštu a jednou dokonce zamkla koupelnu, když věděla, že ji potřebuju.

Petr byl čím dál víc pryč a já zůstávala sama s panem Novotným, který mi nosil čaj a povzbuzoval mě: „Ivano, vydrž to ještě chvíli.“

Jednoho dne přišla rána – Petr mi oznámil, že odchází ke kamarádovi a potřebuje čas přemýšlet.

Seděla jsem na posteli a dívala se do prázdna. V hlavě mi běžely všechny sny o společné budoucnosti – svatba v kostele svatého Jakuba, malý byt na Žižkově, procházky po Letné s kočárkem… Všechno bylo pryč.

Když jsem to řekla panu Novotnému, objal mě: „Ivano, jsi silnější než si myslíš.“

Začala jsem hledat práci i bydlení. Bylo to těžké – nikdo nechtěl těhotnou ženu bez zázemí. Nakonec mi pomohla sousedka paní Dvořáková – nabídla mi malý pokojík ve svém bytě na Smíchově.

Porodila jsem holčičku – Aničku – sama v porodnici Motol. Petr nepřišel.

První týdny byly nejtěžší v mém životě. Brečela jsem do polštáře každou noc a ptala se sama sebe: Proč já? Proč nestačí láska?

Pan Novotný za mnou chodil do porodnice i později domů – nosil Aničce hračky a mně jídlo. Byl jediným člověkem z té rodiny, kdo mě nikdy nezradil.

Dnes je Aničce rok a já pracuji jako recepční v hotelu na Andělu. Petr nás nikdy nenavštívil.

Někdy si říkám – udělala jsem chybu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší být sama než žít v rodině plné předsudků?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít bez lásky nebo bez důstojnosti?