Když láska bolí: Příběh matky, která chtěla pro dceru jen to nejlepší

„Lucie, ty ses snad zbláznila! To dítě má na sobě bodyčko za dva tisíce? A to jméno… Eliška Saphira? Co sis to vymyslela?“ slyšela jsem za zády hlas své matky, když jsem poprvé přivezla naši malou domů z porodnice. Byla jsem vyčerpaná, hormonálně rozhozená a místo objetí a podpory mě čekala jen kritika.

Vždycky jsem si přála, aby moje dítě mělo všechno, co já nikdy neměla. Vyrůstala jsem v paneláku na sídlišti v Ostravě, kde jsme s mámou počítaly každou korunu. Táta odešel, když mi bylo pět. Máma dřela ve fabrice, já nosila oblečení po sestřenici. Když jsem si pak našla práci v Praze a začala vydělávat slušné peníze v marketingu, slíbila jsem si, že moje dítě nikdy nebude muset nic postrádat.

Když jsem zjistila, že čekám holčičku, začala jsem nakupovat. Nejprve jen pár drobností – krásné dupačky, deku s výšivkou. Pak jsem objevila svět luxusních dětských značek. Malé šatičky od české návrhářky, ručně šitý kočárek z Itálie, dokonce i miniaturní botičky od značky, kterou nosí celebrity. Každý kousek byl jako splněný sen – nejen pro ni, ale i pro mě.

Můj muž Petr byl zpočátku nadšený. „Když na to máme, proč ne?“ říkal. Ale když jsem přišla s nápadem dát dceři druhé jméno Saphira – podle modrého drahokamu, který symbolizuje moudrost a ochranu – začal se tvářit kysele. „Lucie, nejsme v Americe. Co tomu řeknou lidi?“

A řekli toho hodně. Když jsme Elišku Saphiru představili rodině na vítání občánků v místním kulturním domě, slyšela jsem šepot: „Chudák dítě…“ „To je zase móda z Prahy…“ „Tohle není normální.“

Moje máma se mnou přestala mluvit úplně. „Zkazíš jí život,“ řekla mi do očí. „Bude terčem posměchu. Proč jí nemůžeš dát normální jméno? Proč ji musíš oblékat jako panenku?“

Jenže já jsem v tom viděla něco jiného. Chtěla jsem Elišce ukázat svět krásy a možností. Chtěla jsem jí dát pocit výjimečnosti – aby nikdy nemusela cítit stud za to, odkud pochází. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, jak se propadám do samoty.

Začaly hádky s Petrem. „Lucie, už to přeháníš! Vždyť ona z těch věcí vyroste za měsíc! A ty peníze bychom mohli dát stranou na její budoucnost.“

„Ty tomu nerozumíš,“ křičela jsem na něj jednou v noci, když Eliška plakala a já zoufale hledala dudlík s diamantovým klipem. „Já chci jen to nejlepší!“

„A co je to nejlepší? Opravdu si myslíš, že ji ochráníš před světem tím, že ji oblečeš do značkových šatů? Nebo tím jménem? Lucie… možná jí tím spíš ublížíš.“

Začala jsem o sobě pochybovat. Každý den mi chodily zprávy od kamarádek: „Viděla jsem fotku Elišky na Instagramu… To je fakt Gucci?“ nebo „Nebojíš se, že ti ji někdo unese?“ Některé mi záviděly, jiné mě odsuzovaly.

Jednou večer mi přišla zpráva od bývalé spolužačky ze základky: „Lucko, pamatuješ si ještě na to, jak ses styděla za svoje staré boty? Nechci ti radit, ale možná bys měla Elišku naučit spíš hrdosti na to, kým je… než na to, co má na sobě.“

Seděla jsem u postýlky a dívala se na spící dceru. Byla tak malinká a křehká. Najednou mi došlo, že možná opravdu utíkám před vlastními démony – a přenáším je na ni.

Další den jsem poprvé oblékla Elišku do obyčejného bodyčka z Lidlu. Bylo měkké a voňavé po aviváži. Když jsme šly ven na procházku, nikdo si nás nevšímal. Žádné pohledy, žádné komentáře.

Večer přišel Petr domů a políbil mě do vlasů: „Děkuju.“

Ale máma se pořád neozvala. A já pořád nevím – kde je ta hranice mezi láskou a posedlostí? Mezi touhou ochránit a touhou ukázat světu vlastní hodnotu skrze dítě?

Možná mi to někdo z vás pomůže pochopit… Myslíte si, že může být láska matky někdy až příliš? A kde bych měla hledat tu správnou cestu pro sebe i pro Elišku?