Když jsem tátu dala do domova: Mezi láskou a odsouzením

„Jak jsi to mohla udělat? Vždyť je to tvůj táta!“ křičela na mě sestra Jana přes celý obývák, zatímco máma seděla v koutě a tiše plakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu na Žižkově a snažila se najít slova, která by vysvětlila, proč jsem musela tátu Františka dát do domova důchodců. Ale žádná slova nebyla dost silná, aby utišila bolest a hněv v očích mé rodiny.

Táta byl vždycky silný chlap. Pracoval celý život jako strojvedoucí na dráze, ruce měl mozolnaté a v očích jiskru. Ale poslední roky se všechno změnilo. Po mrtvici už nebyl tím mužem, kterého jsem znala. Zapomínal, kde je, někdy mě ani nepoznal. Jednou v noci odešel z bytu a našli ho až ráno na tramvajové zastávce, promrzlého a zmateného. Tehdy jsem pochopila, že už to sama nezvládnu.

„Myslíš si, že bys to zvládla líp?“ obrátila jsem se na Janu, hlas se mi třásl. „Když jsi byla naposledy u něj? Před měsícem? Dva?“

Jana se zamračila a odvrátila pohled. „To není fér. Mám dvě malé děti a práci…“

„A já nemám nic? Jen proto, že nemám děti, tak mám být jediná, kdo se o něj postará?“

Máma se rozplakala ještě víc. „Holky, prosím vás…“

Ale už jsem ji nevnímala. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední měsíce: jak jsem tátu koupala, jak jsem mu měnila pleny, jak jsem ho krmila lžičkou polévky a on mi říkal „maminko“. Každý den jsem chodila do práce do knihovny a večer domů k němu. Nespala jsem pořádně týdny. Byla jsem vyčerpaná, podrážděná, někdy i zlá. A nejhorší bylo vědomí, že už mu nedokážu pomoct.

Když mi sociální pracovnice paní Novotná nabídla místo v domově U Slunce na Vinohradech, brečela jsem celou noc. Ale věděla jsem, že je to jediná možnost. Táta potřeboval péči 24 hodin denně – a já už nemohla dál.

První den v domově byl nejhorší v mém životě. Táta seděl na posteli v cizím pokoji a díval se na mě těma prázdnýma očima. „Kdy půjdeme domů?“ zeptal se tiše.

„Tati… tady ti bude dobře. Budou se o tebe starat…“

„Ale já chci domů,“ zašeptal.

Cítila jsem se jako zrádce. Jako někdo, kdo opustil vlastního otce. Když jsem odcházela z domova U Slunce, měla jsem pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Doma mě čekala jen prázdnota a výčitky. Sestra mi přestala volat. Máma se mnou mluvila jen o nutných věcech. V práci jsem byla jako tělo bez duše.

Jednou večer mi volali z domova: „Pan František dnes upadl a má modřinu na ruce. Nebojte se, je v pořádku.“

Celou noc jsem nespala a představovala si ho tam – sám mezi cizími lidmi, bez rodiny. Druhý den jsem za ním šla s koláčem od mámy. Seděl v jídelně s panem Karlem a paní Ludmilou. Když mě uviděl, usmál se: „Ahoj, slečno.“

Zlomilo mi to srdce.

Začala jsem za ním chodit každý týden. Někdy mě poznal, někdy ne. Jednou mi vyprávěl o své první lásce – prý se jmenovala Božena a bydlela na Smíchově. Nikdy předtím mi o ní neřekl.

Jednou přišla i Jana. Seděla vedle táty a držela ho za ruku. Po chvíli se rozplakala: „Promiň mi to… Já bych to taky nezvládla.“

Objaly jsme se a poprvé po dlouhé době jsme byly zase sestry.

Dnes už vím, že jsem udělala to nejlepší, co šlo. Ale pořád mě bolí pohledy lidí v rodině i sousedů – jako by mě soudili za něco neodpustitelného.

Někdy si říkám: Je lepší obětovat všechno pro rodiče – i když už nemáme sílu – nebo je správné přiznat si vlastní limity? Kde je hranice mezi láskou a vyčerpáním? Co byste udělali vy?