Když jsem svého muže postavila před volbu: Já, nebo jeho syn?

„Proč jsi to udělal, Tomáši? Proč jsi musel zrovna dneska všechno zničit?“ křičela jsem na svého nevlastního syna, když jsem v roztrhaných šatech seděla na schodech před kulturním domem v našem malém městě. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi hučelo. Všichni hosté už byli pryč, svatební dort rozbitý na zemi a můj muž Petr stál mezi mnou a Tomášem jako socha.

Tomáš, jeho patnáctiletý syn z prvního manželství, se na mě díval s nenávistí v očích. „Nikdy tě nebudu brát jako mámu! Nikdy! A ty mi nevezmeš tátu!“ zařval a utekl do tmy. Petr za ním chtěl vyběhnout, ale já ho chytila za ruku. „Nech ho být! Dneska už toho bylo dost!“

Celý život jsem si přála velkou rodinu. Po rozvodu s mým prvním mužem jsem doufala, že s Petrem začnu znovu. On byl vdovec, Tomášova matka zemřela před třemi lety na rakovinu. Všichni mi říkali, že to bude těžké, ale já věřila, že láska všechno překoná. Jenže Tomáš mě od začátku odmítal. Ignoroval mě, schválně dělal nepořádek, dokonce mi jednou rozbil oblíbený hrnek po babičce. Petr se snažil být spravedlivý, ale většinou jen mlčel nebo se snažil situaci zlehčit.

Svatba měla být nový začátek. Jenže Tomáš během obřadu začal nahlas protestovat, že si jeho táta bere „cizí ženskou“. Pak převrhl stůl s dortem a utekl ven. Hosté byli v šoku, moje maminka plakala a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Dny po svatbě byly peklo. Petr se mnou skoro nemluvil, Tomáš se zamkl v pokoji a odmítal jíst. Já chodila do práce jako tělo bez duše a večer jsem brečela do polštáře. Jednou v noci jsem už nevydržela a řekla Petrovi: „Musíš si vybrat. Buď já, nebo Tomáš.“

Petr zbledl. „To nemůžeš myslet vážně, Hanko! Je to můj syn! Nemůžu ho jen tak opustit.“

„A co já? Co naše manželství? Já už to takhle dál nezvládnu! Každý den mám pocit, že jsem vetřelec ve vlastním domě!“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Petr spal na gauči v obýváku, Tomáš skoro nevycházel z pokoje a já přemýšlela o rozvodu. Moje kamarádka Jana mi radila: „Zkus to ještě vydržet. Třeba si Tomáš časem zvykne.“ Ale já už neměla sílu.

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela hádku z Tomášova pokoje.

„Proč jsi mě nechal samotného? Proč jsi musel hned po mámě najít jinou?“ křičel Tomáš na Petra.

„Já tě nikdy neopustil! Ale nemůžeme žít pořád jen ve smutku! Hanka je moje žena a chci, abyste ji aspoň respektoval!“

„Nikdy! Radši odejdu!“

Otevřela jsem dveře a viděla Tomáše s batohem na zádech. „Kam chceš jít?“ zeptala jsem se tiše.

„Je mi to jedno! Hlavně pryč od vás!“

Petr se rozbrečel. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla plakat. „Prosím tě, Tomáši…“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme všichni tři ztracení ve vlastním smutku a bolesti. Sedla jsem si vedle Tomáše a řekla: „Já ti nechci brát tátu. Vím, že ti moc chybí maminka. Mně taky chybí moje rodina… Ale možná bychom mohli zkusit být aspoň spolubydlící, když už ne rodina.“

Tomáš chvíli mlčel a pak zašeptal: „Nenávidím tě.“

Zamrazilo mě, ale řekla jsem jen: „To je v pořádku. Ale já tě nenávidět nebudu.“

Další týdny byly těžké. Petr chodil jako tělo bez duše, já se snažila být co nejméně doma a Tomáš mizel po škole s kamarády. Jednou večer jsem našla na stole lístek: „Promiň za tu svatbu.“ Bylo to od Tomáše.

Začali jsme spolu občas mluvit – nejdřív o škole, pak o jeho mámě. Petr pomalu nacházel sílu být mezi námi prostředníkem. Nebylo to idylické, ale aspoň jsme spolu dokázali sedět u jednoho stolu.

Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív a našel mě v kuchyni s fotkami mé dcery z prvního manželství – té, kterou mi bývalý muž odvezl do Německa a já ji už roky neviděla.

„Taky ti někdo chybí?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Každý den.“

Sedli jsme si spolu na gauč a poprvé jsme si povídali jako dva lidé, které spojuje bolest ze ztráty.

Dnes už je to rok od té svatby. Není to pohádka – pořád máme spory, někdy se hádáme kvůli maličkostem. Ale už nejsme cizinci pod jednou střechou.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo postavit Petra před takovou volbu? Nebo je rodina něco, co se musí budovat pomalu – i když to bolí?

Co byste udělali vy na mém místě?