Když jsem potřebovala oporu, otočili se ke mně zády: Už nebudu jejich záchranným lanem

„Martino, můžeš se na to podívat? Teta má zase vysoký tlak.“

Stála jsem v kuchyni u dřezu a myla nádobí po nedělním obědě, když za mnou přišla švagrová Jana s tímhle požadavkem. Bylo to už potřetí ten měsíc. Povzdechla jsem si a otřela si ruce do utěrky. „Jano, já jsem dneska měla noční a skoro nespala. Nemohla bys ji vzít k doktorovi?“

Jana protočila oči. „No jo, ale ty jsi přece sestra. To je něco jiného.“

Zase ta věta. Vždycky, když šlo o zdraví nebo nějaký problém, byla jsem první na ráně. Ale když jsem já potřebovala něco – třeba jen obyčejné obejmutí nebo pochopení – bylo ticho. Jako bych byla vzduch.

Vzpomínám si na první Vánoce u manželových rodičů v Pardubicích. Všichni se smáli nějakému vtipu, který jsem nepochopila. Když jsem se zeptala, co je na tom tak vtipného, tchyně Marie jen mávla rukou: „To je naše rodinná historka, Martino.“ A bylo jasno – já do téhle rodiny nepatřím.

Snažila jsem se. Pekla jsem koláče podle jejich receptů, chodila s nimi na houby, dokonce jsem se naučila pít pivo, i když mi nikdy nechutnalo. Ale vždycky jsem byla jen „ta Martinova žena“. Nikdy Martina.

Když jsme s Martinem čekali naše první dítě, doufala jsem, že se něco změní. Že mě přijmou. Ale místo toho přišla další vlna požadavků – „Martino, můžeš nám poradit s dietou?“, „Martino, co mám dělat s tou vyrážkou?“ Nikdo se nezeptal, jak mi je. Nikdo mi nenabídl pomoc s nákupem nebo úklidem, když jsem měla těhotenské nevolnosti.

A pak přišel ten nejhorší rok mého života. Můj táta dostal mrtvici. Byla jsem jedináček a máma už nežila. Musela jsem jezdit do Hradce Králové každý víkend, starat se o tátu a zároveň zvládat práci na oddělení a domácnost. Martin mi pomáhal, jak mohl, ale jeho rodina? Ani slovo podpory. Jen další prosby o rady a služby.

Jednoho večera, když jsem se vracela z nemocnice domů, seděla u nás v kuchyni tchyně Marie. „Martino, mohla bys mi změřit tlak? Nějak se mi motá hlava.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem řekla: „Promiňte, dneska nemůžu. Jsem úplně vyčerpaná.“

Tchyně se urazila a odešla bez rozloučení. Martin mi pak vyčítal: „Mohlas jí aspoň změřit ten tlak. Vždyť to nic nestojí.“

Nic nestojí… Jenže mě to stálo všechno.

Začala jsem si všímat, jak mě rodina využívá jen jako služku nebo zdravotníka na telefonu. Když měl někdo z nich narozeniny, byla jsem zvána jako povinnost – abych pomohla s přípravou nebo s dětmi. Když jsem měla narozeniny já? Maximálně SMSka od švagra Petra: „Všechno nejlepší.“

Jednou večer jsme s Martinem seděli u televize a já se rozplakala. „Proč mě tvoje rodina nikdy nepřijala? Proč jim pořád musím pomáhat a oni mě berou jen jako někoho do počtu?“

Martin pokrčil rameny: „Oni jsou prostě takoví. Neber si to.“

Ale já už to brala moc dlouho.

Když mi letos na jaře diagnostikovali únavový syndrom a musela jsem být měsíc doma, nikdo z Martinovy rodiny nezavolal ani nenapsal. Nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuju něco nakoupit nebo pohlídat malou Aničku.

A pak přišel ten den, kdy mi Jana volala: „Martino, prosím tě, mamka má zase problémy s tlakem. Můžeš k nám přijet?“

Zhluboka jsem se nadechla a poprvé v životě řekla: „Ne, Jano. Už nemůžu být pořád vaše záchranné lano. Musíte si poradit sami.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak uražené: „No dobře…“

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy nad sídlištěm v Polabinách. Cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Najednou mi došlo, že už nechci být ta, která všechno zachraňuje a sama přitom padá na dno.

Martin byl zpočátku naštvaný. „Co když budou něco potřebovat? To je přece rodina!“

„A já nejsem tvoje rodina?“ zeptala jsem se tiše.

Dlouho mlčel.

Od té doby je doma napjatá atmosféra. Ale já vím, že to bylo správné rozhodnutí. Začala jsem chodit na terapii a učím se říkat ne – nejen Martinově rodině, ale i kolegům v práci a dokonce i vlastnímu muži.

Někdy si říkám: Je špatné chránit sama sebe? Je sobecké chtít být konečně někým víc než jen služkou pro ostatní?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo říct dost?