Když jsem nesla všechny tašky sama: Příběh jedné cesty na chalupu

„To si děláš srandu, Honzo?!“ zasyčela jsem, když jsem se snažila udržet rovnováhu s igelitkami plnými jídla, spacákem přes rameno a batůžkem s hračkami pro naši dceru. Honza šel přede mnou po peróně pražského Hlavního nádraží s rukama v kapsách, jako by se ho to vůbec netýkalo. „Můžeš mi aspoň s něčím pomoct?“ vyhrkla jsem, hlas mi přes horký letní vzduch zněl ostřeji, než jsem chtěla.

„Vždyť máš všechno pod kontrolou, ne?“ odpověděl Honza a ani se neotočil. Malá Anička cupitala vedle něj a já měla chuť tašky hodit na zem a začít křičet. V tu chvíli mě předběhl starší pán v klobouku, zastavil se přímo před Honzou a s úsměvem mu podal jednu z mých tašek. „Mladý muži, tohle by měla být vaše práce,“ řekl klidně, ale jeho pohled byl pevný. Lidé kolem nás se zastavili a dívali se.

Zrudla jsem studem i vztekem. Honza chvíli stál jako opařený, pak si tašku vzal a zamumlal něco nesrozumitelného. Pán se na mě usmál: „Nebojte, paní, chlapi někdy potřebují připomenout, že nejsou jen na okrasu.“

Celou cestu ve vlaku bylo ticho. Anička si hrála s plyšákem a já koukala z okna na ubíhající krajinu. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky: Proč je to vždycky na mně? Proč mám pocit, že když něco neudělám já, tak to nebude? A proč mám strach říct si o pomoc?

Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou před deseti lety. Tehdy Honza všechno plánoval, nosil kufry, staral se o mě. Kde se to zlomilo? Kdy jsme se stali těmi unavenými rodiči, co spolu mluví jen o tom, co je potřeba koupit a kdo vyzvedne dítě ze školky?

Když jsme vystoupili v Kolíně a čekali na přípoj do vesnice, Honza najednou promluvil: „Hele, promiň. Asi jsem byl dneska fakt debil.“ Podíval se na mě poprvé za celý den do očí. „Já prostě… nějak mi nedošlo, že toho máš tolik.“

Chtěla jsem mu říct, že to není jen o těch taškách. Že je to o všem – o tom, kdo myslí na nákupy, kdo plánuje víkendy, kdo řeší školku, doktory, narozeniny tchyně… Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny: „To je v pohodě.“

Večer na chalupě jsme seděli venku pod jabloní. Anička už spala a kolem nás voněla tráva. Honza nalil dvě skleničky vína a chvíli mlčel. „Víš,“ začal opatrně, „já vím, že toho děláš hodně. Asi víc než já. Ale někdy mám pocit, že mě k ničemu nepustíš.“

Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?“

„No… třeba když něco udělám jinak než ty, tak jsi naštvaná. Nebo mi řekneš, že to není správně. Tak radši nedělám nic.“

Chvíli jsem přemýšlela. Měl pravdu? Kolikrát jsem mu vyčetla špatně složené prádlo nebo zapomenuté mléko? Kolikrát jsem radši udělala věci sama, protože jsem měla pocit, že to zvládnu líp?

„Možná máš pravdu,“ přiznala jsem tiše. „Ale někdy mám pocit, že kdybych tě nepopohnala, tak se nic nestane.“

Seděli jsme dlouho v tichu. Pak Honza řekl: „Tak co kdybychom to zkusili jinak? Já budu víc pomáhat – i když to nebude dokonalý. A ty mě necháš dělat věci po svým.“

Usmála jsem se poprvé za celý den. „To zní fér.“

Druhý den ráno mě překvapil – připravil snídani a sbalil Aničce batůžek na výlet. Nebylo to dokonalé – zapomněl na náhradní tričko a místo džusu vzal pivo – ale byl to začátek.

Od té doby jsme se oba snažili víc mluvit o tom, co kdo potřebuje a co nás štve. Bylo to těžké – někdy jsme sklouzli zpátky do starých kolejí. Ale pokaždé jsem si vzpomněla na toho pána z nádraží a jeho větu: „Chlapi nejsou jen na okrasu.“ A taky na to, že spravedlnost v rodině není samozřejmost – musí se o ni bojovat.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě tahá všechny tašky sama? Kolik mužů by rádo pomohlo, ale neví jak? A proč je tak těžké říct si o pomoc nebo ji přijmout?

Co myslíte vy? Máte doma rozdělené povinnosti férově? Nebo taky někdy vláčíte všechny tašky sami?