Když hra přeroste v tragédii: Příběh jedné nevěry a veřejného ponížení

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Lucie! Vždyť jsi mi zničila život!“ křičel na mě Petr, zatímco v ruce svíral mobil s otevřeným Facebookem. Jeho tvář byla rudá vzteky a oči měl plné slz. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen další příspěvek na mém blogu. To, co jsem začala jako nevinný experiment, se změnilo v noční můru.

Všechno to začalo jedním obyčejným večerem v kavárně na Vinohradech. Seděla jsem u okna s notebookem a pozorovala lidi venku. Můj blog „Pravda o vztazích“ měl čím dál víc čtenářů a já hledala nový námět. Kamarádka Jana mi tehdy řekla: „Zkus otestovat, kolik mužů je ochotných podvést svoje partnerky. Udělej z toho sérii článků!“ Smála jsem se tomu, ale nápad mě začal hlodat v hlavě.

A tak jsem si založila falešný profil na Instagramu pod jménem Klára. Začala jsem psát mužům, které jsem našla v různých facebookových skupinách – většinou šlo o otce od rodin, kteří sdíleli fotky svých dětí a manželek. První týdny byly spíš zábavné. Někteří muži byli slušní a hned mě odmítli, jiní se nechali zlákat na nevinný flirt. Ale pak jsem narazila na Tomáše.

Tomáš byl typický český táta – pracoval jako technik v Praze, měl dvě děti a krásnou ženu Martinu. Na fotkách vypadal šťastně, ale když jsem mu napsala, odpověděl během pár minut. Začali jsme si psát každý den. Nejprve jen o práci a koníčcích, pak přišly lichotky a nakonec i návrhy na setkání. Vše jsem dokumentovala a připravovala článek.

Jednoho večera mi Tomáš napsal: „Martina jede s dětmi k rodičům na víkend. Co kdybychom se viděli?“ V tu chvíli mi zatrnulo. Měla jsem pocit, že už zacházím příliš daleko. Ale zvědavost byla silnější než výčitky svědomí.

Sešli jsme se v malé hospodě na Žižkově. Tomáš byl nervózní, ale očividně natěšený. „Víš, nikdy bych si nemyslel, že něco takového udělám,“ šeptal mi přes stůl. „Ale poslední dobou mám pocit, že doma už nejsem důležitý.“

Po schůzce jsem napsala článek s názvem „Kolik stojí věrnost?“ a popsala celý průběh našeho flirtu i setkání. Samozřejmě anonymně – žádná jména ani fotky. Článek měl obrovský úspěch. Lidé diskutovali, hádali se v komentářích a sdíleli své zkušenosti.

Jenže pak mi přišel anonymní e-mail: „Vím, že píšeš o Tomášovi. Jestli to nesmažeš, pošlu to jeho ženě.“ Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, kdo to je – možná někdo z jeho okolí poznal detaily z článku? Rozhodla jsem se článek stáhnout.

Bylo pozdě. Martina si článek přečetla a poznala v něm svého muže. Napsala mi dlouhý e-mail plný bolesti a vzteku: „Jak jste mohla? Kvůli vám se mi rozpadá rodina!“

Začala lavina nenávistných zpráv od lidí, kteří mě obviňovali z rozvracení rodin. Blog mi zahltily komentáře typu: „Jsi hyena!“, „Co kdyby někdo testoval tvého muže?“

A právě tehdy přišel domů Petr – můj manžel – s tím osudným mobilem v ruce. „Tohle jsi vážně udělala? Jak mám teď věřit tobě?“ Jeho důvěra ve mně byla pryč.

Následovaly týdny ticha a hádek. Petr se odstěhoval k matce a já zůstala sama v našem bytě na Smíchově. Každý den jsem přemýšlela, kde se to zvrtlo. Chtěla jsem přece jen ukázat pravdu o vztazích – ne rozbíjet rodiny.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to Martina – Tomášova žena. Chtěla se sejít osobně. Seděly jsme spolu v parku na Letné a ona mi řekla: „Vím, že Tomáš udělal chybu. Ale vy jste mu dala tu možnost. Proč jste to udělala?“ Nedokázala jsem odpovědět.

Martina mi vyprávěla o tom, jak teď děti nechápou, proč táta není doma, jak se bojí chodit do práce kvůli pomluvám kolegů a jak sama přemýšlí, jestli má cenu ještě bojovat za jejich manželství.

Po tom setkání jsem napsala poslední článek na blog: „Když hra přeroste v tragédii“. Otevřeně jsem popsala všechno – své motivace i následky. Komentáře byly plné emocí: někteří mě litovali, jiní nenáviděli.

Dnes už blog nepíšu. Petr se ke mně nevrátil a Tomáš s Martinou žijí odděleně. Každý den si kladu otázku: Kde je hranice mezi pravdou a bezohledností? Stojí nám naše zvědavost za cizí bolest?

Možná bych měla mlčet… Ale co byste udělali vy na mém místě? Je správné testovat věrnost druhých – i když to může všechno zničit?