Když dítě vychovává dítě: Můj boj o rodinu v paneláku na Jižáku

„Terezo, ty jsi snad úplně ztratila rozum!“ křičela na mě máma, když jsem jí mezi dveřmi oznámila, že čekám dítě. Bylo mi sedmnáct a v ruce jsem svírala těhotenský test, který mi změnil život. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde než v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě.

Marek, otec mého dítěte, stál za mnou a mlčel. Vypadal, jako by se chtěl propadnout do země. Jeho rodiče byli ještě přísnější než ti moji – katolická rodina z Vysočiny, kde se o podobných věcech nemluví. „To snad nemyslíš vážně,“ řekl jeho táta, když jsme jim to oznámili. „Vždyť jste ještě děti!“

Ale dítě už bylo na cestě a my jsme museli dospět rychleji než naši vrstevníci. Přestala jsem chodit na večírky, místo toho jsem řešila, jak sehnat kočárek z bazaru a jestli nám bude stačit podpora od státu. Marek začal dělat noční v Lidlu a já jsem dokončovala maturitu s břichem tak velkým, že jsem se nevešla do lavice.

Naše rodiny se hádaly kvůli všemu – kde budeme bydlet, kdo nám pomůže s hlídáním, jestli máme svatbu nebo ne. Máma chtěla, abychom bydleli u nich, Marek chtěl být samostatný. Nakonec jsme dostali malý byt 1+1 od města. Bylo to šedivé hnízdo s výhledem na parkoviště plné rozbitých aut.

Narodil se nám Matyáš. Když jsem ho poprvé držela v náručí, zaplavila mě vlna lásky i strachu. Najednou jsem byla zodpovědná za malého človíčka a měla pocit, že to nezvládnu. Marek byl ze začátku nadšený – koupil plyšáka a slíbil, že bude nejlepší táta na světě. Jenže realita byla jiná.

Noci byly nekonečné. Matyáš plakal a já brečela s ním. Marek byl pořád v práci nebo s kamarády. Když přišel domů, byl unavený a podrážděný. „Terezo, já už to nedávám,“ řekl mi jednou ve tři ráno, když Matyáš řval a já ho zoufale kolébala v náručí. „Tohle není život.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí pleny, kdo vynese koš, proč je doma nepořádek. Cítila jsem se sama a nepochopená. Máma mi volala každý den a radila mi, co dělám špatně. „Kdybys šla na vysokou jako ostatní holky…“ vyčítala mi.

Jednou večer jsem našla Marka sedět na balkoně s lahví piva v ruce. „Víš, že tě mám rád,“ řekl tiše, „ale já už nevím, jestli to zvládnu.“ Mlčela jsem. Věděla jsem, že je konec.

Rozchod byl rychlý a bolestivý. Marek si sbalil věci a odešel k rodičům. Zůstala jsem sama s Matyášem v bytě plném hraček a prázdných slibů. Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát – utéct někam daleko, kde mě nikdo nezná.

Ale pak přišel první úsměv mého syna a já věděla, že musím bojovat dál. Začala jsem chodit na brigády, abych měla na pleny a sunar. Máma mi občas pomohla s hlídáním, ale pořád mi dávala najevo, že jsem ji zklamala.

Nejhorší byly pohledy lidí na hřišti – starší maminky si šeptaly: „Podívej se na tu mladou…“ Cítila jsem se jako outsider ve vlastním městě.

Jednou večer mi Marek napsal zprávu: „Můžu vidět Matyáše?“ Souhlasila jsem. Přišel nervózní a přinesl autíčko. Matyáš ho nejdřív nepoznával, ale pak se rozesmál. V tu chvíli mi došlo, že i když jsme jako pár selhali, pořád jsme rodiče.

Začali jsme spolu víc komunikovat kvůli synovi. Bylo to těžké – někdy jsme se pohádali kvůli alimentům nebo návštěvám. Ale snažili jsme se najít cestu.

Dnes je Matyášovi pět let a já studuji dálkově sociální práci. Marek má novou přítelkyni a občas si bere Matyáše na víkend. Není to ideální rodina z časopisu, ale je to naše realita.

Někdy večer sedím u okna našeho paneláku a přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Možná ano. Ale když slyším smích svého syna z vedlejšího pokoje, vím, že bych ho za nic nevyměnila.

Co si myslíte vy? Má cenu bojovat za vztah kvůli dítěti? Nebo je lepší odejít a začít znovu?