Když dědictví rozdělí rodinu: Příběh jedné nespravedlnosti

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl Petr, můj manžel, když jeho matka s ledovým klidem přečetla poslední řádky své závěti. V obýváku panelákového bytu v Brně bylo dusno, že by se dalo krájet. Všichni seděli v kruhu – jeho bratr Michal s manželkou Janou, jejich dvě děti, naše dcera Klárka, já a Petr. Tchyně, paní Marie, měla v očích zvláštní lesk. „Byt na Lesné připadne Michalovi. Petr, ty dostaneš jen tu starou chalupu v Pohořelicích. A Klárce odkazuji šperky po babičce.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět.

Vždyť jsme s Petrem posledních deset let pomáhali s opravami bytu, jezdili za ní každý víkend, když byla nemocná. Michal přijel jednou za měsíc a ještě si stěžoval na cestu. „Mami, vždyť Lenka a já jsme ti byli pořád nablízku,“ zkusil to Petr ještě jednou, ale Marie jen mávla rukou: „Michal má dvě děti, potřebuje větší byt. Ty máš přece tu chalupu.“ Nikdo neřekl ani slovo. Jana se na mě vítězoslavně usmála a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil a já pozorovala jeho ruce na volantu – třásly se. „Tohle není fér,“ zašeptala jsem nakonec. „Vždyť jsme do toho bytu dali tolik peněz!“ Petr jen zavrtěl hlavou: „Je to její rozhodnutí. Asi jsem pro ni nikdy nebyl dost dobrý syn.“ V tu chvíli mi ho bylo líto víc než kdy jindy. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Maruškou seděli u televize a ona mi vyprávěla o svém dětství v Brně-Židenicích. Myslela jsem si, že mě má ráda.

Další dny byly jako zlý sen. Michal nám volal, abychom mu předali klíče od bytu – prý už se těší na rekonstrukci. Jana rozeslala fotky na Facebooku s popiskem „Nový začátek!“ a já měla chuť něco rozbít. Klárka se ptala, proč babička nechce, abychom tam dál chodili na návštěvy. „Maminko, udělala jsem něco špatně?“ ptala se mě jednou večer se slzami v očích. Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že dospělí někdy dělají věci, kterým děti nerozumí.

Petr se uzavřel do sebe. Přestal volat matce i bratrovi. Každý večer seděl u počítače a hledal právní rady – jestli je možné závěť napadnout. „Nemáme šanci,“ řekl mi po týdnu. „Je to všechno podle zákona.“ Já ale nemohla spát. Připadala jsem si podvedená nejen jako snacha, ale hlavně jako člověk. Vždyť jsme Marušce pomáhali ze všech nejvíc! Proč nás takhle potrestala?

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala jí sama. „Paní Marie, proč jste to udělala?“ zeptala jsem se přímo. Na druhém konci bylo ticho. Pak řekla: „Lenko, ty jsi vždycky všechno chtěla mít pod kontrolou. Michal je slabší, potřebuje pomoct víc než Petr.“ Cítila jsem slzy v očích: „Ale my jsme vám přece pomáhali…“ „To byla vaše volba,“ odpověděla tvrdě a zavěsila.

Začali jsme jezdit na chalupu do Pohořelic častěji. Byla stará, vlhká a plná vzpomínek na Petrovo dětství. Klárka si tam hrála na zahradě a Petr opravoval plot. Já seděla na lavičce a přemýšlela, jestli má smysl dál bojovat o rodinu, která nás takhle zradila.

Jednoho dne přijel Michal s Janou na chalupu nečekaně. Přivezli krabici s věcmi z bytu – prý co už nepotřebují. „Tady máte nějaké staré hrnce a povlečení,“ řekla Jana ledabyle a ani se neobtěžovala vejít dovnitř. Michal stál za ní a díval se do země. Petr mlčel a já cítila, jak ve mně roste hněv.

Večer jsme seděli u stolu a Petr poprvé za dlouhou dobu promluvil: „Víš co? Možná je to dobře. Aspoň už víme, na čem jsme.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích smutek i úlevu zároveň.

Od té doby jsme začali žít jinak. Přestali jsme čekat na uznání od rodiny a začali si vážit toho, co máme – sebe navzájem a naši dceru. Ale někdy mě přepadne otázka: Proč je v českých rodinách tolik nespravedlnosti? Proč rodiče rozdělí děti podle toho, kdo je slabší nebo silnější? A dá se vůbec někdy odpustit taková zrada?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se žít dál bez hořkosti – nebo je lepší bojovat za spravedlnost i za cenu rozbitých vztahů?