Když babička ztratí sama sebe: Příběh Aleny

„Mami, můžeš dneska přijít dřív? Klára má horečku a já mám důležitou poradu.“

Zaznělo to jako prosba, ale v hlase mé dcery Jany byl slyšet spíš příkaz. Položila jsem telefon na stůl a zadívala se z okna na šedé ráno. V ruce jsem stále držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. V duchu jsem si připomněla, že je to jen na chvíli, že pomáhám rodině, že takhle to má být. Ale v srdci se mi usadil těžký kámen.

Nikdy jsem si nemyslela, že v šedesáti pěti letech budu znovu nastavovat budík na sedmou ráno. Vychovala jsem dvě děti, odpracovala třicet osm let v knihovně, těšila se na důchod a na čas pro sebe. Snívala jsem o dlouhých snídaních na balkoně, o tichu a knížkách, o pomalých procházkách po parku. Místo toho jsem se ocitla v nekonečném kolotoči – školka, oběd, úkoly, kroužky, večeře. A zítra znovu.

„Babičko, kde mám bačkory?“ volal na mě pětiletý Matěj, zatímco jeho sestra Klára plakala v ložnici. Rychle jsem hledala bačkory pod postelí, přitom jsem přemýšlela, kdy jsem naposledy byla sama venku. Kdy jsem naposledy seděla v kavárně a jen tak pozorovala lidi? Kdy jsem naposledy otevřela knihu a dočetla ji do konce?

Večer, když děti konečně usnuly a já seděla u stolu s hrnkem kávy, přišla Jana domů. „Díky, mami. Jsi zlatá. Zítra bys mohla přijít zase? Máme s Petrem oba dlouhý den.“

Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem říct, že už nemůžu. Ale místo toho jsem se usmála a kývla. „Samozřejmě.“

Petr se ani neobtěžoval přijít poděkovat. Slyšela jsem ho v obýváku, jak sleduje zprávy. Jana si sedla ke mně a začala vyprávět o práci, o kolegyni, která je neschopná, o šéfovi, který je nespravedlivý. Poslouchala jsem ji a cítila, jak se ve mně něco láme.

Jednou večer jsem se pokusila otevřít téma: „Jani, víš… já bych si taky ráda někdy odpočinula. Možná bych mohla jet na pár dní na chatu.“

Jana se na mě podívala překvapeně: „A kdo bude hlídat děti? Víš přece, že školka je teď zavřená a my s Petrem máme oba práci…“

„Ale já už taky nejsem nejmladší,“ namítla jsem tiše.

„Mami, vždyť jsi v důchodu! Máš čas! My jsme ti vděční, ale teď tě prostě potřebujeme.“

Vděční? Kdy mi to naposledy někdo řekl? Kdy mi někdo poděkoval jinak než mezi dveřmi?

Začala jsem být unavená. Ráno mě bolely klouby, večer mě bolela hlava. Přestala jsem volat svým kamarádkám – stejně nikdy nebyl čas sejít se. Když mi jednou zavolala moje sestra Marie a ptala se, kdy přijedu na návštěvu do Plzně, musela jsem jí zase odmítnout: „Promiň, hlídám děti.“

Jednoho dne přišel zlom. Bylo pondělí ráno a já spěchala s Matějem do školky. Pršelo a on nechtěl jít rychleji. Najednou uklouzl a spadl do kaluže. Začal brečet a já ho objala. V tu chvíli mi došlo, že už nemám sílu být pořád silná.

Večer jsem seděla u stolu s Janou a Petrem. Děti už spaly.

„Musím vám něco říct,“ začala jsem nejistě.

Jana zvedla oči od telefonu: „Co se děje?“

„Už to dál nezvládnu. Potřebuju čas pro sebe. Chci žít svůj život.“

Petr se zamračil: „To jako myslíš vážně? Co máme dělat my?“

„Najděte si chůvu. Nebo si vezměte dovolenou. Já už nemůžu být pořád jen babička na plný úvazek.“

Jana mlčela dlouho. Pak řekla: „Myslela jsem, že nám chceš pomoct…“

„Pomáhala jsem vám roky,“ odpověděla jsem tiše. „Ale teď potřebuji pomoct já.“

Odešla jsem domů a poprvé po dlouhé době jsem si pustila svou oblíbenou hudbu nahlas. Druhý den ráno jsem si udělala snídani na balkoně a dívala se na probouzející se město.

Nevím, co bude dál. Možná mě budou mít za sobce. Možná mě budou potřebovat méně – nebo víc než dřív. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Máme právo říct dost i svým nejbližším? Nebo jsme odsouzeni obětovat se až do posledního dechu?