Když babička přišla bydlet: Rozpad rodiny na prahu domova

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem a hlas mi přeskočil. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Proseku, ruce sevřené v pěst. Venku bušil déšť do parapetu a v televizi běžely zprávy, které jsem nevnímala. Honza se na mě díval s tím svým tvrdým pohledem, který jsem znala už od doby, co jsme spolu začali chodit. „Babička nemá kam jít, Aleno. Je to moje rodina. A tvoje taky, nebo ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale my máme dvě děti, malý byt a oba pracujeme! Kdo se o ni postará? Já? Ty? Nebo snad děti?“

Honza si povzdechl a opřel se o linku. „Není to navždy. Jen dokud se trochu nezotaví po té operaci kyčle. Nemůžu ji nechat samotnou v tom starém domě v Kladně.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne – práce v bance, domácnost, děti, úkoly, kroužky. Ale představa, že budu ještě pečovat o jeho babičku, která mě nikdy moc nemusela a vždycky mi připomínala, že nejsem dost dobrá pro jejího vnuka… To už bylo moc.

„A co já?“ zašeptala jsem. „Myslíš někdy na mě? Na to, jak je mi tady těsno? Jak už teď sotva dýchám?“

Honza mlčel. Věděla jsem, že pro něj je rodina vším – jeho rodiče byli rozvedení a on si vždycky přál udržet naši rodinu pohromadě za každou cenu. Ale tentokrát jsem měla pocit, že tu cenu platím jen já.

Druhý den ráno přišla babička Marie s kufrem a taškou plnou léků. Děti byly nadšené – babička jim vždycky nosila bonbóny a vyprávěla pohádky. Já jsem se snažila být milá, ale uvnitř mě to sžíralo. Každý den znamenal nové kompromisy: koupelna byla pořád obsazená, kuchyň voněla po babiččiných bylinkách a moje soukromí zmizelo jako pára nad hrncem.

Jednou večer, když jsem sklízela ze stolu, slyšela jsem babičku šeptat Honzovi: „Alena je hodná holka, ale moc toho nechápe. Rodina je přece nejdůležitější.“

Zamrazilo mě. Byla jsem tu cizincem ve vlastním domě.

Začala jsem být podrážděná, hádky s Honzou byly na denním pořádku. On mi vyčítal sobectví, já jemu necitlivost. Děti se ptaly, proč maminka pořád pláče.

Jednoho večera jsme se pohádali tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu bouchala na zeď. „Jestli ti to tak vadí,“ vykřikl Honza, „tak si najdi jiný byt! Nebo… nebo se rozvedeme!“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Rozvod? Kvůli tomu, že nechci žít s jeho babičkou? Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o svých rodičích – máma vždycky všechno obětovala tátovi a nikdy nebyla šťastná. Chtěla jsem tohle pro sebe?

Začala jsem hledat rady na internetu, psát do diskuzí na eMimino a Modrém koníku. Některé ženy mě podpořily: „Máš právo na svůj prostor!“ psaly. Jiné mě odsoudily: „Rodina je přece základ!“

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Honzou do práce. Seděl v kanceláři u počítače a vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Podíval se na mě a v očích měl slzy.

„Já už nevím, co mám dělat,“ přiznal. „Nechci tě ztratit. Ale nechci zradit ani babičku.“

Seděli jsme tam dlouho mlčky. Nakonec jsme se rozhodli požádat o pomoc sociální pracovnici – zjistili jsme možnosti pečovatelské služby i domova pro seniory. Babička nakonec souhlasila s tím, že až se uzdraví, vrátí se domů s pomocí pečovatelky.

Ale něco mezi mnou a Honzou zůstalo zlomené. Důvěra? Láska? Nebo jen iluze o dokonalé rodině?

Teď večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Může manželství přežít takovou zkoušku?

Co byste udělali vy na mém místě?