Když babička neměla sílu pro naše dítě, ale pro dceru ano: Příběh, který mi zlomil srdce

„Mami, prosím tě, nemohla bys pohlídat Vítka aspoň na dvě hodiny? Potřebuju si dojít k lékaři a Tomáš je v práci,“ šeptala jsem do telefonu a v hlase mi zněla naděje i únava. Ticho na druhém konci bylo dlouhé a těžké. „Jani, víš, že už na to nemám sílu. Jsem stará, záda mě bolí a Vítek je tak živé dítě…“ odpověděla mi tchyně, paní Marie, a já cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co odmítla. Vždycky měla nějaký důvod – únava, bolavé klouby, potřeba odpočinku.

Zavěsila jsem a objala Vítka, který si hrál na koberci s autíčky. „Neboj, maminka to zvládne,“ zašeptala jsem mu do vlasů, i když jsem sama sobě nevěřila. Tomáš se vrátil pozdě večer a já mu vyprávěla o dalším odmítnutí. „Možná je opravdu unavená,“ snažil se mě uklidnit. Ale v jeho očích jsem viděla stejnou bolest jako v těch svých.

O měsíc později jsem seděla s Vítkem na hřišti, když mi zavolala švagrová Petra. „Jani, představ si, mamka je u nás už třetí den! Hlídá malou skoro pořád, vaří nám obědy a ještě stihla umýt okna!“ Její hlas byl plný radosti a já cítila, jak se mi hrudník stahuje žárlivostí a smutkem. „To je skvělé,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy.

Doma jsem se rozplakala. Proč má Petra nárok na pomoc a já ne? Proč je Vítek méně důležitý než její dcera Anička? Tomáš mě objal a šeptal: „To není fér. Ale nechci se s mámou hádat.“

Další týdny byly jako zlý sen. Petra se chlubila, jak jí maminka pomáhá s kojením, uspáváním i domácností. Když jsem se s tchyní potkala na rodinné oslavě, byla veselá, energická a kolem Aničky skákala jako mladice. Vítka si sotva všimla. „To je krásné dítě,“ řekla o vnučce a mě ani nenapadlo připomenout jí, že má ještě jednoho vnuka.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlela o spravedlnosti. Vždyť jsme všichni rodina! Proč má někdo přednost? Vzpomněla jsem si na své dětství – moje babička milovala všechny vnoučata stejně. Nikdy by nedovolila, aby se někdo cítil odstrčený.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zašla za tchyní. „Marie, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně. Seděla u stolu a loupala brambory. „Samozřejmě, Jani.“

„Cítím se… odstrčená. Když jsme potřebovali pomoc s Vítkem, říkala jsi, že už nemáš sílu. Ale Petře pomáháš každý den. Bolí mě to.“

Tchyně položila nůž a dlouho mlčela. „Víš… Petra je moje dcera. Je to jiné. S tebou mám vztah přes Tomáše, ale ona je moje krev.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. „A Vítek není tvoje krev?“ zeptala jsem se tiše.

„Je… ale není to stejné,“ pokrčila rameny.

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Tomáš mě vyslechl a poprvé v životě se pohádal s matkou. „Mami, Vítek je tvůj vnuk! Jak můžeš být tak nespravedlivá?“ křičel do telefonu.

Tchyně pak několik týdnů nevolala ani nám, ani Petře. Rodina byla rozdělená. O Vánocích jsme seděli u stolu sami – bez babičky i bez Petry s rodinou.

Vítek se ptal: „Maminko, proč k nám babička nechodí?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Čas plynul a bolest trochu otupěla. Naučila jsem se spoléhat hlavně na sebe a Tomáše. Vítek rostl a byl šťastný i bez babiččiny pozornosti.

Jednou večer jsem seděla u jeho postýlky a dívala se na něj, jak spí. Přemýšlela jsem: Je rodina opravdu o krvi? Nebo o tom, kdo nás má rád a stojí při nás?

Možná bych měla odpustit… Ale jak odpustit někomu, kdo vaše dítě přehlíží? Jak najít sílu jít dál? Co byste udělali vy?