Když babička neměla sílu na naše dítě, ale pro dceru ji našla

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ slyšela jsem svého manžela Tomáše, jak zvýšil hlas v kuchyni. Seděla jsem v obýváku, v náručí našeho tříměsíčního syna Matýska, a snažila se nevnímat slzy, které mi stékaly po tváři. Věděla jsem, že tohle jednou přijde – že se pravda ukáže. Ale takhle to bolelo víc, než jsem čekala.

Všechno začalo před půl rokem, když jsme s Tomášem zjistili, že čekáme dítě. Byli jsme nadšení a trochu vyděšení – oba máme náročnou práci a věděli jsme, že budeme potřebovat pomoc. Moje maminka už bohužel nežije, a tak jsme doufali, že Tomášova maminka Jana nám aspoň občas pohlídá. Vždycky byla energická, ráda chodila na výlety, pekla koláče a smála se s vnoučaty našich známých.

Jenže když jsme jí to oznámili, její tvář se stáhla do smutku. „Petro, Tomáši, já už nejsem nejmladší. Šedesátka na krku, záda mě bolí… Já už na tohle nemám sílu. Ale samozřejmě vám ráda upeču bábovku nebo přinesu polévku.“

Byla jsem zklamaná, ale snažila jsem se to pochopit. Možná opravdu zestárla rychleji, než jsme si všimli. Tomáš byl zaražený, ale nechtěl ji nutit. Tak jsme všechno zvládali sami – bez babičky, bez pomoci. Noci byly dlouhé, Matýsek často plakal a já byla vyčerpaná až na dno duše. Tomáš mi pomáhal, jak mohl, ale práce mu nedovolovala být doma tolik, kolik by chtěl.

Pak přišla ta zpráva: Tomášova sestra Lucie je těhotná. Jana byla nadšená – poprvé za dlouhou dobu jsem ji viděla skutečně šťastnou. „To bude holčička! Už mám vyhlédnuté růžové dupačky,“ smála se a plánovala oslavu.

Narodila se malá Anička a Jana se proměnila. Najednou měla energie na rozdávání. Každý den jezdila k Lucii do Modřan, vařila jí obědy, chodila s kočárkem do parku a chlubila se vnoučátkem sousedkám. Když jsem ji jednou potkala v tramvaji s Aničkou v náručí, usmála se na mě rozpačitě: „Víš, Lucinka to má teď těžké… Potřebuje mě.“

Doma jsem se rozbrečela. Proč Lucie potřebuje maminku víc než já? Proč pro nás nebyla ochotná udělat totéž? Tomáš si toho všiml a začal být neklidný. „Mami,“ řekl jí jednou u večeře, „proč jsi nám řekla, že jsi unavená? Proč můžeš být pořád u Lucie?“

Jana se zamračila. „To není tak jednoduché! Ty jsi chlap, Petro je silná ženská… Lucie je přece jen moje holčička.“

Tomáš ztuhl. „A já nejsem tvůj syn? Matýsek není tvůj vnuk?“

Jana mlčela a dívala se do talíře.

Od té chvíle mezi námi viselo napětí jako těžký závěs. Tomáš byl zraněný a já cítila hořkost pokaždé, když jsem viděla Janinu fotku s Aničkou na Facebooku – usměvavá babička s růžovou čepičkou v náručí.

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Matýska. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak jsem si představovala rodinu jako pevný kruh podpory a lásky. Místo toho jsem cítila jen prázdnotu a závist.

Začali jsme se s Tomášem hádat kvůli maličkostem. On byl naštvaný na matku i na sestru, já jsem měla pocit, že selhávám jako matka i manželka. Jednou v noci jsem mu řekla: „Možná bychom měli Janě říct pravdu – že nás to bolí.“

Tomáš přikývl: „Ale co když to nic nezmění?“

Nakonec jsme ji pozvali na kávu. Seděla naproti nám a nervózně míchala lžičkou cukr v hrníčku.

„Mami,“ začal Tomáš tiše, „my víme, že máš Lucii ráda. Ale my tě taky potřebujeme. Matýsek je tvůj vnuk.“

Jana se rozplakala. „Já vím… Ale bojím se… S vámi mám pocit, že všechno zvládnete sami. U Lucie mám strach, že bezemě spadne…“

„Ale my taky někdy padáme,“ řekla jsem tiše.

Jana nás objala a slíbila, že se pokusí být tu víc i pro nás. Ale už to nikdy nebylo stejné – důvěra byla narušená.

Dnes je Matýskovi rok a půl a já pořád přemýšlím: Proč některé babičky milují jedno dítě víc než druhé? Je možné odpustit takovou nespravedlnost? Nebo to v sobě poneseme navždy?