Každý den vařím odznova, protože Petr odmítá zbytky: Jak z toho ven?

„Zuzano, tohle už bylo včera,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř na stůl. Petr se na mě díval s tím svým neústupným pohledem, který jsem znala až příliš dobře. V ruce držel vidličku, ale ani se nepokusil ochutnat. „Já prostě nechci jíst ohřívané jídlo.“

V tu chvíli jsem měla chuť s tím talířem praštit o zem. Místo toho jsem jen sevřela rty a mlčky odnesla jídlo zpátky do kuchyně. Bylo to už potřetí tenhle týden. A já? Já jsem byla unavená. Unavená z toho, že každý den vstávám o hodinu dřív, abych mu připravila čerstvou míchanou vajíčka nebo lívance. Unavená z toho, že po práci běžím domů, abych stihla uvařit večeři, která stejně zmizí během deseti minut a zbytek skončí v lednici – nebo v koši.

Když jsme se s Petrem před osmi lety brali, byla jsem plná ideálů. Myslela jsem si, že společné večeře budou chvílemi pohody a smíchu. Jenže realita je jiná. Petr je puntičkář. Musí mít všechno čerstvé. Nesnáší zbytky. Když jsem mu jednou nabídla segedín z předchozího dne, tvářil se, jako bych mu podala otrávený pokrm.

„Mami, proč je táta zase naštvaný?“ zeptala se mě jednou dcera Anička, když jsme spolu uklízely kuchyň. Bylo jí teprve sedm, ale už vnímala napětí mezi námi. „Protože tatínek má rád čerstvé jídlo,“ odpověděla jsem vyhýbavě a snažila se skrýt slzy.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Všude kolem mě byly hrnce a pánve, kuchyň voněla po guláši, který jsem vařila dvě hodiny. Petr přišel domů pozdě a jen letmo nahlédl pod pokličku.

„To je guláš? Dneska? Já myslel, že bude něco lehčího…“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Petr! Já už nemůžu! Každý den vařím něco jiného, každý den všechno čerstvé! Myslíš si, že mě to baví? Že mám nekonečně času a energie? Ty vůbec nevidíš, jak mě to ničí!“

Petr se zarazil. „Ale já… já prostě nemám rád zbytky. Víš to.“

„A co já? Já už nejsem důležitá?“

Na chvíli bylo ticho. Pak Petr odešel do obýváku a pustil si televizi.

Začala jsem přemýšlet, jestli je tohle opravdu život, jaký jsem si vysnila. V práci mě čekaly náročné projekty, doma další směna v kuchyni. Kamarádky mi říkaly, že mám být ráda za manžela, který není líný a má rád domácí stravu. Ale ony neviděly tu únavu v mých očích.

Jednou jsem se svěřila kolegyni Janě u oběda v kantýně.

„Zuzko, tohle není normální,“ řekla mi upřímně. „Můj Honza si klidně dá guláš i třetí den a ještě děkuje.“

„Ale Petr je jiný…“

„A co ty? Kdo myslí na tebe?“

Ta otázka mi zněla v hlavě ještě večer doma. Seděla jsem u stolu a dívala se na lednici plnou krabiček s jídlem, které nikdo nesní.

Další ráno jsem vstala později než obvykle. Petr už byl vzhůru a hledal v kuchyni snídani.

„Kde jsou vajíčka?“

„Dneska si udělej sám,“ řekla jsem tiše.

Petr na mě překvapeně pohlédl. „Cože?“

„Jsem unavená, Petře. Potřebuju si odpočinout.“

Celý den byl doma dusno. Petr mlčel a já taky. Večer přišla Anička za mnou do ložnice.

„Mami, ty jsi smutná?“

Objala jsem ji a rozplakala se.

Začala jsem hledat řešení. Zkusila jsem s Petrem mluvit – ne jednou, ale několikrát. Vysvětlovala jsem mu, že nejsem jeho služka a že potřebuju taky čas pro sebe. Navrhla jsem kompromisy: jeden den čerstvé jídlo, druhý den ohřívané. Petr byl neústupný.

Jednoho dne jsem prostě přestala vařit úplně. Nakoupila jsem hotová jídla a nechala je v lednici.

Petr přišel domů a otevřel lednici.

„Co to je?“

„To jsou hotovky. Dneska nevařím.“

Byl naštvaný. Dva dny chodil domů později a mlčel. Třetí den přišel za mnou do kuchyně.

„Zuzano… promiň. Já si neuvědomoval, jak moc tě to vyčerpává.“

Poprvé za osm let jsme spolu seděli u stolu a opravdu mluvili – o tom, co nás trápí, co nám chybí a co bychom chtěli změnit.

Není to dokonalé. Petr pořád nemá rád zbytky, ale občas si dá i ohřívanou polévku nebo rizoto z předchozího dne. Já už nejsem otrokem kuchyně a někdy si místo vaření radši přečtu knížku nebo jdu s Aničkou ven.

Někdy si říkám: Proč nám trvalo tak dlouho si promluvit? Kolik žen kolem mě žije podobný příběh – v tichosti a únavě? Co byste udělali vy na mém místě?