Každodenní boj s vařečkou: Když manžel odmítá ohřívané jídlo

„Lenko, tohle už jsi vařila včera. Já chci něco čerstvého,“ ozval se Petr, když jsem mu položila na stůl talíř s gulášem, který jsem včera večer dělala podle receptu od mamky. V tu chvíli jsem měla chuť talíř vzít a rozbít ho o zeď. Místo toho jsem jen sevřela rty a snažila se nevybuchnout. Už několik měsíců je tohle náš každodenní rituál – já vařím, on kritizuje. A já se ptám: Jak dlouho to ještě vydržím?

Petr nebyl vždycky takový. Když jsme spolu začínali, byl vděčný za každý můj pokus o domácí kuchyni. Smáli jsme se, když jsem poprvé připálila bramboráky, a společně jsme jedli i studené špagety z předvčerejška. Ale poslední rok se něco změnilo. Petr začal být vybíravý. Každý den chce něco jiného, čerstvého, voňavého. „Jídlo má být zážitek, ne povinnost,“ říká mi často. Jenže pro mě je to už jen povinnost – a pořádná dřina.

Pracuji na poloviční úvazek v knihovně, abych stíhala domácnost a děti. Naše dcera Klárka chodí do první třídy a syn Matěj je ve školce. Každé ráno vstávám v šest, abych připravila snídani, svačiny a oběd pro Petra, protože „jídelny jsou pro důchodce“. Po práci běžím domů, vyzvedávám děti, nakupuji a už v hlavě přemýšlím, co zase budu vařit. A když konečně usedneme ke stolu, Petr se zamračí: „Tohle už bylo minulý týden. Nemáš něco jiného?“

Jednou jsem to nevydržela a vybuchla: „Petře! Víš vůbec, kolik času mi to zabere? Myslíš si, že mám kouzelnou hůlku? Nebo že mě to baví?“ On jen pokrčil rameny: „Já prostě nechci jíst ohřívané jídlo. To je tak těžké pochopit?“

Začala jsem si všímat, jak mě to ničí. Přestala jsem se těšit domů. Každý den jsem měla pocit, že selhávám – jako manželka, jako máma i jako člověk. Děti si všimly napětí mezi námi. Klárka jednou šeptla: „Mami, proč je táta pořád naštvaný?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Zkoušela jsem všechno možné – plánování jídelníčku, rychlé recepty, dokonce i polotovary (ale to byl průšvih: „Tohle není domácí!“ křičel Petr). Zkoušela jsem mu vysvětlit, že v jiných rodinách se jí i tři dny po sobě to samé. „Já nejsem jiná rodina,“ odsekl.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli má naše manželství vůbec ještě smysl. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která celý život vařila tátovi a nikdy si nestěžovala. Nebo si aspoň myslím, že ne. Možná taky někdy brečela do polštáře.

Začala jsem hledat rady na internetu. Diskuze plné žen jako já – unavených, nepochopených, zoufalých. Některé radily: „Ignoruj ho! Ať si vaří sám!“ Jiné psaly: „Zkus kompromis – třeba vařit menší porce.“ Ale jak mám vařit menší porce pro čtyřčlennou rodinu?

Jednoho dne jsem se rozhodla pro experiment. Uvařila jsem jen pro děti a sebe – těstoviny s kečupem. Petr přišel domů a hledal večeři. „Kde je moje jídlo?“ zeptal se překvapeně. „Dneska jsem vařila jen pro děti,“ odpověděla jsem klidně. „Pokud chceš něco čerstvého, můžeš si uvařit sám.“ Chvíli na mě koukal jako na zjevení. Pak beze slova odešel do kuchyně a začal hledat v lednici.

Další den byl tichý. Petr si ohřál polévku z předchozího dne a nic neřekl. Večer jsme si sedli ke stolu a já sebrala odvahu: „Petře, takhle to dál nejde. Nemůžu každý den stát u plotny dvě hodiny jen proto, že nechceš jíst ohřívané jídlo. Potřebuju pomoc nebo kompromis.“ Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Já vím, že to není jednoduché… Ale prostě mi vadí staré jídlo.“ „A mně vadí být služka,“ odpověděla jsem.

Začali jsme spolu víc mluvit – někdy hádat, někdy smát. Zavedli jsme pravidlo: tři dny v týdnu vařím já, dva dny Petr (většinou vajíčka nebo chleba s něčím), zbytek děláme jednoduchá jídla nebo objednáme pizzu.

Není to ideální, ale aspoň už necítím tu bezmoc a vztek každý den. Děti jsou spokojenější a já mám víc času na sebe.

Někdy ale přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké pochopit obyčejnou únavu druhého? A kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?