Jsem babička, ne služka: Příběh o lásce, zklamání a odvaze říct dost

„Mami, můžeš dneska pohlídat Aničku? Máme s Petrem poradu v práci a školka je zavřená.“

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce mokré od mytí nádobí, a v telefonu slyšela hlas své dcery Lenky. Věděla jsem, že když řeknu ne, bude zklamaná. Ale když řeknu ano, zase budu celý den běhat za vnučkou, vařit jí oběd, uklízet hračky a večer padnu únavou do postele. Už několik měsíců se to opakuje pořád dokola. Když jsem se před rokem dozvěděla, že budu babičkou, byla jsem šťastná. Plakala jsem dojetím, když mi Lenka ukázala první ultrazvuk. S manželem Karlem jsme si představovali, jak budeme Aničku rozmazlovat, brát ji na výlety a číst jí pohádky před spaním. Jenže realita byla jiná.

„Mami, jsi tam?“ ozvala se Lenka netrpělivě.

„Ano, jsem. Ale víš, Leni, já už jsem dneska měla v plánu jít s kamarádkou na procházku…“ začala jsem opatrně.

„Ale mami! Vždyť jsi v důchodu! To je přece tvoje radost být s Aničkou, ne?“

Zamrazilo mě. Věta „jsi v důchodu“ mě bolela. Jako by můj život skončil a teď už měl patřit jen rodině. Jenže já jsem pořád člověk. Mám své sny, přání i potřeby. Jenže tohle doma nikdo nechápe.

Karel mě vždycky podporoval, ale poslední dobou je z toho všeho taky unavený. „Zase budeš celý den lítat kolem malé? A co naše zahrada? Slíbila jsi mi pomoct s rajčaty,“ povzdechl si včera večer.

„Já vím, Karle, ale co mám dělat? Lenka mě potřebuje.“

„A kdo potřebuje tebe?“ zeptal se tiše.

Ta otázka mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Kdo vlastně myslí na mě?

Začalo to nenápadně. Nejprve jsem hlídala Aničku jednou týdně. Pak dvakrát. Pak přišla nemoc, zavřená školka, pracovní povinnosti… Najednou jsem měla pocit, že žiju život své dcery místo svého vlastního. Kamarádky mi záviděly vnučku, ale když jsem jim vyprávěla o svém každodenním kolotoči, jen kroutily hlavou.

Jednou jsme seděly s Jitkou na lavičce v parku a ona se mě zeptala: „A co by se stalo, kdybys prostě řekla ne?“

„Lenka by byla naštvaná. Možná by si myslela, že ji nemám ráda.“

„A máš ráda sama sebe?“

Tahle otázka mě zasáhla ještě víc než ta Karlova. Začala jsem přemýšlet o tom, kdy naposledy jsem dělala něco jen pro sebe. Kdy jsem šla do divadla, kdy jsem si přečetla knížku bez přerušování nebo kdy jsem si jen tak lehla na gauč a nic nedělala.

Jednoho dne to prasklo. Byla sobota ráno a já už od sedmi hodin vařila kaši pro Aničku, zatímco Lenka s Petrem ještě spali po pátečním večírku. Když konečně vstali, Lenka se jen usmála: „Jé, mami, ty jsi zlatá! My jsme tak rádi, že tě máme.“

A já najednou ucítila vztek. Ne vděčnost nebo radost – vztek. „Leni, já nejsem vaše služka! Jsem tvoje máma a Aniččina babička – ne zaměstnanec na směnu!“ vyhrkla jsem.

Lenka na mě koukala jako opařená. „Mami… vždyť my tě máme rádi…“

„Ale neptáte se mě nikdy, jestli chci nebo můžu! Prostě to berete jako samozřejmost!“

V kuchyni bylo ticho. Petr se radši stáhl do obýváku a Anička si hrála s panenkou pod stolem.

„Promiň,“ řekla Lenka tiše. „Já jsem si to neuvědomila.“

Od té chvíle se něco změnilo. Začala jsem říkat ne – nejdřív opatrně, pak jistěji. Bylo to těžké. Lenka byla zpočátku dotčená, Petr se tvářil uraženě a dokonce i moje sestra mi vyčetla: „Vždyť děti potřebují pomoc! My jsme taky babičky hlídaly!“

Jenže já už nemohla dál žít život někoho jiného. Začala jsem chodit na keramiku, jezdila na výlety s kamarádkami a s Karlem jsme konečně obnovili naše sobotní výlety na kolech.

Dnes už hlídám Aničku ráda – ale jen tehdy, když opravdu chci a můžu. Někdy si spolu čteme pohádky nebo pečeme bábovku, jindy řeknu: „Dneska nemůžu.“ A víte co? Svět se nezbořil.

Občas si říkám: Proč je tak těžké říct vlastní rodině ne? Proč máme pocit viny za to, že chceme žít i svůj život? Jak to máte vy? Sdílíte podobné zkušenosti?