Jsem babička, ne služka: Když láska k vnoučatům bolí

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat děti? Musím do práce a Tomáš má školení.“ Slyším hlas své snachy Lenky v telefonu a cítím, jak se mi stáhne žaludek. Je to už potřetí tento týden. Podívám se na kalendář – včera jsem byla u doktora, dnes jsem chtěla konečně uklidit byt a možná si zajít na kávu s Jitkou. Ale místo toho zase pojedu přes půl Prahy, abych byla k dispozici.

„Samozřejmě, Leni,“ odpovídám tiše, i když bych nejradši řekla: „Ne, dneska nemůžu.“ Jenže to nejde. Vím, že by se na mě dívala jako na sobce. A já přece své vnoučky miluju! Když se narodil Matýsek, plakala jsem štěstím. Byla jsem pyšná babička, která chtěla pomáhat. Jenže teď mám pocit, že už nejsem babička, ale spíš služka.

Když přijedu k nim domů, Matýsek mi skočí kolem krku. „Babičko! Pojď si hrát!“ Jeho sestřička Anička mě tahá za ruku do pokojíčku. V tu chvíli zapomenu na únavu i bolesti zad. Ale když za mnou Lenka zabouchne dveře a já slyším její klapající podpatky na chodbě, přepadne mě smutek. Nikdy se nezeptá, jestli mám čas nebo chuť. Prostě to bere jako samozřejmost.

Vzpomínám si na své dětství v malém městě u Plzně. Moje maminka byla taky babičkou na plný úvazek – ale tehdy to bylo jiné. Pomáhala nám, ale měla svůj život, svoje kamarádky, zahrádku. Dnes mám pocit, že jsem jen prodloužená ruka rodičů svých vnoučat.

Jednou jsem se pokusila ozvat: „Leni, víš, já bych si taky někdy ráda odpočinula.“ Podívala se na mě překvapeně: „Ale mami, vždyť jsi v důchodu! Co jiného bys dělala?“ Ta věta mě bodla do srdce. Jako bych už neměla právo na vlastní život.

Doma mi pak volala dcera Jana: „Mami, proč jsi byla dneska tak protivná na Lenku? Víš, jak je to pro ně těžké? Ty jsi přece vždycky všechno zvládla.“ Zase ten tlak – být dokonalá matka i babička. Ale já už nemám sílu.

Jednoho dne jsem přišla domů a rozbrečela se. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na fotky svých vnoučat. Tolik je miluju! Ale zároveň cítím vztek a bezmoc. Kdy naposledy se mě někdo zeptal, jak se mám? Kdy mi někdo poděkoval?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechny dny, kdy jsem hlídala děti, kdy jsem byla nemocná a stejně šla pomáhat, kdy jsem zrušila vlastní plány kvůli rodině. Bylo toho tolik! Jednou jsem deník nechala ležet na stole a našla ho moje dcera Jana.

„Mami, co to je?“ zeptala se tiše.

„To je můj život,“ odpověděla jsem jí a slzy mi tekly po tvářích.

Jana si sedla ke mně a poprvé za dlouhou dobu mě objala. „Promiň, mami. My jsme si vůbec neuvědomili, jak moc tě využíváme.“

Ale Lenka nic neřekla. Jen mi další týden poslala SMS: „Zítra od 7 ráno potřebuju pohlídat.“

Začala jsem být nemocná častěji. Bolí mě záda, mám vysoký tlak. Doktor mi řekl: „Musíte myslet taky na sebe.“ Ale jak to udělat? Když řeknu ne, budu za zlou tchyni. Když budu dál mlčet, zničím sama sebe.

Jednoho dne jsem to nevydržela a zavolala Lence: „Leni, zítra nemůžu hlídat. Jedu k lékaři a potřebuji si odpočinout.“ Chvíli bylo ticho.

„A kdo nám teda děti pohlídá?“ vyhrkla rozhořčeně.

„Nevím,“ odpověděla jsem pevně. „Ale já už opravdu nemůžu.“

Zavěsila beze slova.

Celý den jsem měla výčitky svědomí. Ale večer mi volal syn Tomáš: „Mami, promiň. Asi jsme to přeháněli. Zkusíme si najít paní na hlídání.“

Poprvé po dlouhé době jsem se cítila volná. Šla jsem s Jitkou do kavárny a smály jsme se jako za starých časů.

Ale pořád mě bolí srdce – bojím se, že když budu myslet na sebe, ztratím rodinu. A když budu dál jen dávat, ztratím samu sebe.

Řekněte mi – kde je ta hranice mezi láskou k rodině a vlastním štěstím? Máme právo říct dost i těm nejbližším?