Jen jsi přihlížela, jak se mi rozpadá manželství: Příběh matky a dcery v české rodině

„Mami, proč jsi nic neudělala? Proč jsi jen stála a dívala se, jak se mi všechno hroutí?“ Klářin hlas zněl jako výkřik do tmy, když mi to vmetla do tváře uprostřed kuchyně, kde ještě před chvílí voněla káva a čerstvě upečený štrůdl. Její oči byly zarudlé od pláče a ruce se jí třásly. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozestupuje zem.

Nikdy jsem nebyla ta, která by křičela nebo se hádala. S manželem Petrem jsme vyrostli v malém městě u Hradce Králové, kde se problémy řešily potichu, za zavřenými dveřmi. V naší domácnosti nikdy nezaznělo sprosté slovo, nikdy jsme na sebe nezvýšili hlas. Ale Klára byla jiná. Už jako malá měla v sobě něco z mé matky – ženy, kterou jsem milovala i nenáviděla zároveň. Byla prudká, tvrdohlavá, uměla si dupnout a nikdy se nenechala odbýt. Přestože babičku nikdy nepoznala, jako by její povaha přešla přímo do Kláry.

Když si Klára vzala Martina, byla jsem šťastná. Martin byl tichý, pracovitý kluk z vedlejší vesnice. Všichni říkali, že je to ideální partie – slušný, spolehlivý, nikdy by neublížil mouše. Jenže už po roce manželství jsem viděla první praskliny. Klára byla nespokojená, podrážděná, často se vracela domů pozdě a s Martinem spolu skoro nemluvili. Snažila jsem se nezasahovat. Vždyť je to jejich život, říkala jsem si. Každé manželství má své krize.

Jednou večer mi Klára volala. „Mami, já už to s Martinem nevydržím. On mě vůbec neposlouchá! Pořád jen práce, práce a zase práce. Já chci žít!“ slyšela jsem v jejím hlase zoufalství. „Klárko, zkus si s ním promluvit,“ poradila jsem opatrně. „Třeba má taky nějaké trápení.“

„Ty mě vůbec neposloucháš! Ty vždycky všechno zameteš pod koberec!“ vyjela na mě a zavěsila.

Od té doby jsme spolu mluvily méně a méně. Když přišla na návštěvu, byla nervózní, podrážděná, často se pohádala i s otcem kvůli maličkostem. Petr jen kroutil hlavou: „To má po tvojí mámě,“ říkával tiše.

Pak přišel ten den. Klára stála ve dveřích s kufrem v ruce a slzami v očích. „Jdu od něj,“ řekla prostě a prošla kolem mě do svého starého pokoje. Byla zlomená, ale zároveň v ní hořel ten známý oheň vzdoru.

Snažila jsem se jí být oporou – vařila jsem její oblíbené jídlo, nabízela rameno k vyplakání, ale ona byla uzavřená do sebe. Po týdnu mi řekla: „Mami, já vím, že jsi to myslela dobře. Ale proč jsi nikdy nic neřekla? Proč jsi mě nevarovala? Proč jsi mi neřekla, že takhle to v manželství nefunguje?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždyť já sama jsem nikdy neměla odvahu postavit se své matce. Vždycky jsem raději mlčela a doufala, že bouře přejde sama.

Klára začala chodit k psycholožce a já doufala, že jí to pomůže najít cestu zpátky k sobě samé. Jednou večer jsme seděly u stolu a ona najednou řekla: „Víš, mami, já ti to asi nikdy neodpustím. Ty jsi prostě jen přihlížela.“

Zamrazilo mě. Tolik let jsem se snažila být tou nejlepší matkou – nevnucovat se, nezasahovat do jejího života, dát jí svobodu rozhodovat se sama. A teď mě za to nenávidí.

Petr mě objal kolem ramen: „Janičko, udělala jsi všechno, co jsi mohla.“ Ale já věděla své.

Jednou večer jsem našla Kláru sedět na lavičce před domem. Plakala potichu do dlaní. Sedla jsem si vedle ní a dlouho jsme mlčely.

„Mami,“ začala nakonec tiše, „myslíš si někdy na babičku?“

„Ano,“ přiznala jsem popravdě. „Často.“

„Já mám pocit, že jsem stejná jako ona. A bojím se toho.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív: „Každý máme v sobě něco ze svých předků. Ale nejsme odsouzeni opakovat jejich chyby.“

Klára se na mě podívala s novou nadějí v očích.

Dnes už je to několik měsíců od rozvodu. Klára si našla novou práci v Praze a začíná znovu od nuly. Občas mi napíše zprávu nebo zavolá – někdy je veselá, jindy smutná.

A já? Pořád přemýšlím: Měla jsem zasáhnout? Měla jsem být hlasitější? Nebo je lepší nechat děti dělat vlastní chyby? Co byste udělali vy na mém místě?