Jen jeden krok od rozvodu: Můj boj o vlastní důstojnost v manželství ovládaném tchyní

„Tak už toho mám dost, Tomáši! Tohle není můj domov, tohle je její království!“ křičím a hlas se mi třese. Stojím v kuchyni, ruce sevřené v pěst, a dívám se na svého manžela, který uhýbá pohledem. Za dveřmi slyším šustění – vím, že tam stojí jeho matka, paní Novotná, a poslouchá každé naše slovo.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát na prahu rozvodu. Když jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Brně, byla to láska jako z románu. On byl tichý, laskavý, já temperamentní a plná snů. Všechno se změnilo po svatbě. Nejprve nenápadně – jeho matka nám začala „pomáhat“ s domácností. Prý abych měla čas na práci. Ale brzy jsem pochopila, že nejde o pomoc. Každý talíř měl své místo podle ní, záclony musely být bílé, ne krémové, jak jsem chtěla já. A Tomáš? Mlčel.

„Mami to myslí dobře,“ říkal mi vždycky večer v ložnici, když jsem si stěžovala. „Je sama od té doby, co táta umřel.“

Jenže já jsem se cítila jako host ve vlastním bytě. Každé ráno mě vítala její kritika: „Zase jsi nechala špinavý hrnek v dřezu? To by se za mě nestalo.“ Nebo: „Tomáš má rád svíčkovou takhle, ne jak ji děláš ty.“

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela je spolu v obýváku:

„Měla bys být ráda, že tě Tomáš vůbec vzal,“ šeptala jí matka. „On by si mohl najít lepší.“

Zamrazilo mě. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem vítaná. Ale Tomáš? Když jsem mu to řekla, jen pokrčil rameny: „Mami to tak nemyslela.“

Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou večer jsem bouchla dveřmi a šla spát do dětského pokoje. Naše dcera Anička se mě ptala: „Mami, proč jsi smutná?“ Nemohla jsem jí odpovědět.

Tchyně mezitím zintenzivnila své zásahy. Začala rozhodovat o tom, kam pojedeme na dovolenou („Do Chorvatska ne, tam je moc horko.“), co budeme jíst („Tomáš nesnáší ryby.“), dokonce i o tom, jak vychovávat Aničku („Dítě má být doma do osmi!“). Cítila jsem se čím dál víc bezmocná.

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že moje oblíbené knihy zmizely z poličky. „Dala jsem je do sklepa,“ řekla tchyně ledabyle. „Zabíraly místo.“

To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.

Večer jsem si sedla s Tomášem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

„Zase?“ povzdechl si.

„Ano. Takhle to dál nejde. Buď budeme rodina my tři – ty, já a Anička – nebo… nebo půjdu pryč.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Mami by to zabilo.“

„A mě to zabíjí už teď,“ odpověděla jsem.

Následující týdny byly peklo. Tchyně začala být ještě protivnější. Anička byla zmatená a ptala se mě: „Proč je babička pořád naštvaná?“ Já brečela v koupelně potichu do ručníku.

Jednoho dne mi zavolala moje maminka: „Přijeď na víkend k nám na vesnici. Potřebuješ si odpočinout.“

Odjela jsem s Aničkou na Moravu a poprvé po letech se nadechla bez strachu. Maminka mi uvařila čaj a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Tvoje štěstí je důležité.“

Když jsme se vrátily domů do Brna, čekalo mě překvapení. Tomáš seděl v kuchyni sám.

„Mami odjela k sestře,“ řekl tiše.

Sedli jsme si naproti sobě.

„Chci tě zpátky,“ řekl po chvíli. „Ale nevím, jestli to zvládnu bez mámy.“

„Já už nemůžu žít ve stínu tvé matky,“ odpověděla jsem.

Bylo ticho. Pak Tomáš poprvé za celé roky řekl: „Zkusím to změnit.“

Začali jsme chodit na manželskou terapii. Bylo to těžké – Tomáš byl zvyklý ustupovat matce ve všem. Ale pomalu začal chápat, že naše rodina musí stát na prvním místě.

Tchyně se urazila a několik měsíců s námi nemluvila. Bylo mi líto Tomáše i Aničky, která babičku měla ráda. Ale poprvé po letech jsem cítila klid.

Dnes už je naše manželství jiné. Není dokonalé – občas se pohádáme kvůli maličkostem, ale máme vlastní pravidla a náš domov je zase náš.

Někdy si ale kladu otázku: Kde je hranice mezi loajalitou k rodině a ochranou vlastní důstojnosti? A kolik toho má člověk obětovat pro lásku?