Jak těžká je tahle sklenice vody?

„Jak dlouho ještě vydržíš držet tu sklenici?“ zeptala se mě máma, když jsem už půl hodiny seděla u kuchyňského stolu a zírala na vodu, která se v ní třásla stejně jako moje ruka. Bylo to v ten den, kdy jsme pohřbili tátu. Všichni odešli, jen my dvě jsme zůstaly v našem malém bytě na Žižkově, kde bylo najednou příliš ticho.

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. „Je to jen voda, ale připadá mi, že váží tunu.“

Máma si sedla naproti mně a položila mi ruku na zápěstí. „To není voda, co tě tíží, Aničko. To je všechno, co sis nechala uvnitř.“

Byla jsem na ni naštvaná. Na ni, na tátu, na celý svět. Proč musel odejít? Proč jsem mu nikdy neřekla, že mu odpouštím? Že chápu, proč byl tak přísný? Proč jsem mu neřekla, že ho mám ráda?

„Měla bys jít spát,“ řekla máma po chvíli ticha. „Zítra je taky den.“

Ale já nemohla. Seděla jsem tam ještě dlouho poté, co máma odešla do ložnice. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film: táta, jak mě učí jezdit na kole v parku na Letné; táta, jak křičí, když jsem dostala trojku z matematiky; táta, jak mlčí u večeře a já se bojím zeptat proč.

Dny po pohřbu byly jako v mlze. Máma chodila do práce do knihovny, já jsem měla home office z našeho malého pokoje. Každý večer jsme se potkaly u stolu, ale nemluvily jsme spolu. Jen jsme si předávaly sůl a mlčky jedly.

Jednou večer jsem slyšela mámu plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji, ale něco mě zastavilo. Možná hrdost, možná strach. Místo toho jsem šla do koupelny a pustila si studenou vodu na zápěstí. Sledovala jsem kapky, jak stékají po mé kůži, a přemýšlela: Jak dlouho ještě vydržím držet tuhle bolest?

Jednoho dne mi zavolala sestra Klára. „Ani, musíš s tím něco dělat,“ řekla mi do telefonu. „Máma je úplně sama. Ty jsi úplně sama. Táta by to takhle nechtěl.“

„Co ty o tom víš?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. Klára žila už roky v Brně a domů jezdila jen na svátky. „Ty jsi tu nebyla, když to bylo nejhorší.“

„Ale ty jsi tu byla,“ odpověděla tiše Klára. „A pořád jsi.“

Ten večer jsem se rozhodla promluvit s mámou. Seděla v obýváku a četla knížku, ale bylo vidět, že nečte – jen zírá do prázdna.

„Mami?“ začala jsem opatrně.

Zvedla oči a podívala se na mě unaveně. „Ano?“

„Myslíš… myslíš, že bychom si mohly o tátovi promluvit?“

Chvíli bylo ticho. Pak knížku zavřela a položila ji vedle sebe.

„Co chceš vědět?“

Nevěděla jsem přesně. Jen jsem cítila potřebu něco říct, něco prolomit.

„Proč byl poslední roky tak… jiný?“ zeptala jsem se nakonec.

Máma se zhluboka nadechla. „Byl nemocný, Aničko. Víc než jsme si myslely. A měl strach. O tebe, o mě… o nás všechny.“

Najednou mi došlo, že jsem nikdy neviděla tátu plakat. Nikdy mi neřekl, že se bojí. Vždycky byl ten silný – alespoň navenek.

„Já mu to nikdy neodpustila,“ zašeptala jsem.

Máma mě vzala za ruku. „Ani já ne. Ale možná bychom měly začít.“

Ten večer jsme spolu poprvé po dlouhé době plakaly. Povídaly jsme si až do noci o všem – o tátovi, o dětství, o tom, co nás bolí.

Další dny byly o něco snazší. Začaly jsme spolu vařit večeře, chodit na procházky do Riegrových sadů a občas si i zavolat Kláře jen tak – bez důvodu.

Jednou ráno jsem si všimla, že sklenice vody na stole už není tak těžká. Možná proto, že už ji nedržím sama.

Ale někdy večer se bolest vrací. Sedím u stolu a ptám se sama sebe: Jak dlouho ještě budu muset tuhle sklenici držet? A co když ji jednou pustím – neztratím tím i všechny vzpomínky?

Možná to znáte taky: držíte něco tak dlouho, až vás z toho bolí ruka i srdce. Co byste udělali vy? Pustili byste tu sklenici – nebo ji drželi dál?