Jak roky tiše plynou: Tiché ozvěny prázdného hnízda

„Mami, já už musím jít. Děti mají trénink a Ondra přijde pozdě z práce. Zavolám ti zítra, ano?“ Jana už stojí ve dveřích, kabát přehozený přes ruku, oči upřené na mobil. Snažím se usmát, ale v hrudi mě píchne známá bolest. „Jasně, Janičko. Pozdravuj všechny.“ Dveře se zavřou a já zůstanu stát v předsíni, kde ještě doznívá její parfém.

V kuchyni je ticho. Když jsem byla mladší, nikdy jsem si nemyslela, že budu toužit po hluku. Po dětském smíchu, hádkách kvůli domácím úkolům, po dupotu nohou na schodech. Teď slyším jen tikot hodin a občasné zapraskání topení. Sednu si ke stolu a sáhnu po krabici s fotkami. Vytahuji jednu za druhou – Michal na maturitním plese, Jana s rozbitým kolenem, Ondřej s prvním vysvědčením. Všichni tři pohromadě na chatě v Orlických horách.

Michal mi naposledy napsal před Vánoci. Pohlednice z Dánska, pár vět: „Mám se dobře, práce je náročná. Snad se brzy uvidíme.“ Podpis a nic víc. Když byl malý, říkal mi „maminko“ a objímal mě kolem krku tak pevně, až jsem nemohla dýchat. Teď je mezi námi oceán a mlčení.

Telefon zazvoní. Srdce mi poskočí – třeba Michal? Ale je to jen sousedka paní Novotná, chce vědět, jestli jí půjčím mou oblíbenou formu na bábovku. Povídáme si chvíli o počasí a o tom, jak jí vnoučata zase odjela zpátky do Prahy. Když zavěsím, cítím se ještě osamělejší.

Odpoledne přijde Ondřej. Přinese mi nákup a rychle vypije kávu. „Mami, promiň, dneska nemůžu zůstat dlouho. Kluci mají zápas a musím je odvézt.“ Snažím se neukázat zklamání. „To nevadí, Ondro. Hlavně opatrně na cestě.“ Přikývne, políbí mě na tvář a už je pryč.

Večer sedím u televize, ale nevnímám děj seriálu. Myšlenky mi bloudí k tomu, co jsem mohla udělat jinak. Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Kde se stala chyba? Proč jsou teď všichni tak daleko? Vždyť jsem pro ně žila celý život.

Vzpomínám na dobu, kdy byl dům plný života. Každé ráno snídaně ve spěchu, svačiny do školy, hádky o koupelnu. O víkendech jsme jezdili na výlety – Karlštejn, Český ráj, Lipno. Všichni tři byli tak rozdílní a přesto tvořili nerozlučnou partu.

Jednou večer jsem zaslechla Janičku šeptat Michalovi: „Myslíš, že mamka bude smutná, až odejdeme?“ Michal ji uklidňoval: „Neboj, ona má tátu.“ Jenže táta už tu není pět let. Odešel rychle – infarkt při sekání trávy za domem. Od té doby jsem tu sama.

Někdy mám pocit, že jsem pro děti neviditelná. Posílají mi zprávy jen když něco potřebují – recept na svíčkovou, radu s praním nebo hlídání vnoučat. Ale když jim napíšu já, odpověď přijde až za několik dní.

Jednou jsem sebrala odvahu a napsala Michalovi dlouhý e-mail. Popsala jsem mu všechno – jak mi chybí jeho hlas, jak bych chtěla slyšet o jeho životě v Kodani, jak mě trápí samota. Odpověděl stručně: „Mami, mám toho teď moc v práci. Ozvu se později.“ Už je to půl roku.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na keramiku. Snažím se najít nové přátele, ale většina žen tam mluví jen o svých vnoučatech a rodinných oslavách. Já jen mlčky poslouchám a přemýšlím, jestli někdy přijde den, kdy moje děti zase usednou ke stolu v naší kuchyni.

Nedávno jsem našla starý dopis od Michala z tábora: „Maminko, mám tě moc rád a těším se domů.“ Slzy mi stekly po tváři a já si uvědomila, jak moc mi chybí ten malý kluk s rozcuchanými vlasy.

V noci nemůžu spát. Ležím v posteli a poslouchám ticho domu. Někdy mám pocit, že slyším kroky na chodbě nebo smích z dětského pokoje. Ale jsou to jen vzpomínky.

Jednoho dne přijde Jana s dětmi nečekaně na návštěvu. Vnuci běhají po zahradě a já cítím radost i smutek zároveň – vím, že za chvíli zase odejdou a dům utichne.

Při odchodu se Jana zastaví ve dveřích: „Mami… promiň, že sem nechodíme častěji.“ Pohladím ji po vlasech: „To je v pořádku, Janičko. Hlavně buďte šťastní.“

Když dům opět ztichne, sednu si ke stolu a zapálím svíčku vedle fotky celé rodiny. Přemýšlím: Je tohle osud všech matek? Dáváme dětem křídla – ale co nám zůstane? Jen vzpomínky?

Možná bych měla být vděčná za to málo kontaktu, co mám… Ale proč to tolik bolí? Máte to někdo podobně? Co vám pomáhá překonat samotu?