Jak roky plynuly a děti se staly cizinci: Příběh ztracené blízkosti

„Proč mi nevoláš častěji, Martine?“ ptám se do ticha, zatímco držím v ruce mobil a čekám, jestli se na displeji objeví jeho jméno. V kuchyni je slyšet jen tikot hodin a vzdálené hučení lednice. Dům, který kdysi praskal smíchem tří dětí, je teď až bolestně tichý. Jmenuji se Ludmila a jsem matka. Nebo jsem byla? Někdy mám pocit, že už tuhle roli nikdo nepotřebuje.

Vzpomínám si, jak jsme s dětmi sedávali u stolu. Martin se hádal s Terezou o poslední palačinku, nejmladší Klárka se smála tak nahlas, až sousedka dole bouchala na strop. Teď jsou všichni pryč. Martin žije v Brně, Tereza v Praze a Klárka studuje v Olomouci. Každý má svůj život, své starosti. Já mám jen prázdné pokoje a krabice plné dětských kreseb.

Někdy si říkám, jestli jsem něco neudělala špatně. Možná jsem je moc chránila. Možná jsem byla příliš přísná. Nebo naopak málo? Všechno to ve mně víří, když si pročítám staré dopisy, které mi psali z tábora nebo z lyžáku. „Mami, chybíš mi,“ psala tehdy Klárka roztřeseným písmem. Teď mi napíše jednou za měsíc zprávu: „Ahoj mami, mám hodně školy, ozvu se později.“ Jenže později už nikdy nepřijde.

Minulý týden jsem měla narozeniny. Upekla jsem si bábovku a doufala, že někdo přijde. Martin poslal SMS: „Všechno nejlepší, mami!“ Tereza zavolala na pět minut mezi poradami. Klárka zapomněla úplně. Seděla jsem u stolu sama, dívala se na svíčky a přemýšlela, jestli to takhle bude už navždy.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Martinovi sama. „Ahoj mami,“ ozvalo se unaveně. „Promiň, mám toho teď fakt hodně v práci.“ Slyšela jsem v pozadí smích jeho přítelkyně. „Můžu ti zavolat později?“ zeptal se. „Jasně,“ odpověděla jsem tiše a položila telefon. Později už nezavolal.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Sedávám na lavičce pod kaštanem a pozoruji mladé maminky s dětmi. Někdy mám chuť je zastavit a říct jim: „Užívejte si to, dokud můžete. Jednou budou pryč a vy budete sedět sami.“ Ale mlčím. Kdo by mě poslouchal?

Jednou mě sousedka paní Novotná pozvala na kávu. „Ludmilko, vy jste nějaká smutná poslední dobou,“ řekla soucitně. „Děti vás nenavštěvují?“ Přikývla jsem. „To víte, dneska je jiná doba,“ povzdechla si. „Moje dcera žije v Německu, vidíme se jednou za rok.“ Povídaly jsme si dlouho o tom, jaké to bylo dřív – rodinné obědy, společné výlety na Sázavu, Vánoce u jednoho stolu. Teď každý spěchá za svým.

Jednoho dne přišel dopis – opravdový papírový dopis! Poznala jsem Klářino písmo. „Mami, promiň, že ti tak málo volám. Je mi to líto. Moc na tebe myslím.“ Slzy mi tekly po tváři, když jsem četla její slova. Ale stejně jsem věděla, že ji neuvidím dřív než o Vánocích.

Tereza mi jednou večer zavolala nečekaně: „Mami, potřebuju radu…“ Její hlas zněl zoufale. „S Honzou se hádáme kvůli práci a já nevím, co dál.“ Najednou byla zase ta malá holčička, která ke mně běžela s odřeným kolenem. Povídaly jsme si skoro hodinu a já cítila aspoň na chvíli tu starou blízkost.

Ale pak zase přišlo ticho. Dny plynuly jeden jako druhý – nákup v Albertu, zalít kytky, pustit televizi jen kvůli zvuku v místnosti. Někdy si povídám sama se sebou: „Ludmilo, co jsi mohla udělat jinak? Proč jsou děti tak daleko?“ Vím, že mají své životy a nemůžu jim stát v cestě. Ale bolí to.

Jednou večer jsem našla staré video z dovolené na Šumavě. Děti běhaly po louce, smály se a volaly: „Mami, pojď taky!“ Seděla jsem u počítače a brečela jako malá holka.

Začala jsem psát deník – pro sebe i pro ně. Možná si ho jednou přečtou a pochopí, jak moc mi chybí jejich obyčejná přítomnost – ne dárky nebo velká gesta, ale obyčejný rozhovor u kávy nebo společná večeře.

Nedávno mi Martin napsal: „Mami, přijedu příští měsíc na víkend.“ Srdce mi poskočilo radostí i obavou – co když už si nemáme co říct? Co když jsme si navzájem cizinci?

Dívám se z okna na prázdnou ulici a přemýšlím: Je tohle osud všech matek? Musíme přijmout samotu jako daň za to, že jsme děti naučily létat? Nebo je ještě šance najít cestu zpátky k sobě?

Co myslíte vy? Máme právo chtít od svých dětí víc než jen vzácné telefonáty? Nebo bychom měli být vděční za každý krátký úsměv přes obrazovku?