Jak jsem se rozhodla chovat k synovi a snaše tak, jak se oni chovají ke mně: Příběh recipročního respektu

„Mami, prosím tě, přijď k nám. Klára má vysokou horečku a strašně bolí v krku! Je mi fakt mizerně! Pomoz mi!“ zněl zoufalý hlas mého syna Lukáše v telefonu. Stála jsem u okna, dívala se na déšť stékající po skle a v hlavě mi vířily vzpomínky. Kolikrát jsem já potřebovala jejich pomoc? Kolikrát jsem volala, že se necítím dobře, že bych ráda viděla vnoučka, že bych potřebovala jen pár minut jejich času? A kolikrát mi odpověděli: „Promiň, mami, máme toho moc.“

„Promiň, Lukáši, dneska to nepůjde,“ odpověděla jsem tiše, až mě samotnou překvapilo, jak klidně to zní. Na druhém konci bylo ticho. „Ale mami, vždyť víš, že tu nikoho jiného nemáme…“

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Seděla jsem sama v panelákovém bytě na Proseku, zatímco Lukáš s Klárou a malým Matýskem slavili u Klářiných rodičů v Říčanech. Prý je to blíž a Klářina maminka je prý nemocná. „Příště přijedeme za tebou,“ slíbili. Nepřijeli. A já seděla u stolu s jedním talířem bramborového salátu a řízkem, který mi zbyl z předchozího dne.

„Mami, prosím tě…“ ozvalo se znovu v telefonu. Slyšela jsem v jeho hlase zoufalství, které jsem sama tolikrát cítila. „Lukáši, víš, že tě mám ráda. Ale poslední dobou mám pocit, že když něco potřebuju já, nikdy nemáte čas. Možná je čas, abyste si zkusili, jaké to je.“

Zavěsila jsem a rozklepala se mi ruka. Co jsem to právě udělala? Vždyť je to můj syn! Ale zároveň… proč mám pořád být ta, která ustupuje? Proč mám být ta, která vždycky pomůže, i když sama potřebuje obejmout?

Sedla jsem si do křesla a vzpomínala na dobu, kdy byl Lukáš malý. Jak jsme spolu chodili do Stromovky krmit kachny, jak se ke mně tulil, když měl noční můry. Jak mi slíbil, že až bude velký, nikdy mě nenechá samotnou. Kde se to všechno ztratilo?

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Kláry: „Děkujeme za pomoc. Nakonec přijela moje mamka.“ Krátká věta bez emocí. Věděla jsem, že je na mě naštvaná. Ale já byla rozhodnutá vydržet.

O týden později mi Lukáš volal znovu. „Mami, Matýsek má narozeniny. Přijdeš?“ Chvíli jsem váhala. „Ráda bych přišla,“ řekla jsem nakonec. „Ale víš co? Tentokrát bych byla ráda, kdybyste přijeli vy ke mně.“

„Ale mami… vždyť máme všechno připravené tady…“

„Lukáši,“ přerušila jsem ho jemně, „já taky často připravuju věci pro vás a vy nepřijedete. Myslím, že je fér to aspoň jednou zkusit obráceně.“

Následovalo dlouhé ticho. Nakonec souhlasil.

Když přišli ke mně domů, bylo to zvláštní. Klára byla odměřená a Matýsek se styděl. Připravila jsem pro něj dort s vláčkem, který měl tak rád. Seděli jsme u stolu a já cítila napětí ve vzduchu.

„Mami,“ začal Lukáš opatrně, „proč jsi nám minule nepomohla?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla všechno nahlas: „Protože mám pocit, že mě berete jako samozřejmost. Že když něco potřebujete vy, mám být vždycky k dispozici. Ale když něco potřebuju já…“

Klára sklopila oči a Lukáš se zamračil. „To přece není pravda…“

„Opravdu?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli bylo ticho. Pak Klára promluvila: „Možná jsme si toho nevšimli. U nás doma to bylo vždycky takhle – moje mamka dělala všechno pro nás a nikdy si nestěžovala.“

„A byla šťastná?“ zeptala jsem se.

Klára zavrtěla hlavou: „Asi ne.“

Matýsek začal rozbalovat dárky a napětí trochu polevilo. Povídali jsme si o škole, o práci, o životě. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu opravdu mluvili.

Když odcházeli, Lukáš mě objal pevněji než obvykle. „Promiň, mami,“ zašeptal.

Zůstala jsem stát ve dveřích a dívala se za nimi do deště. Možná to nebylo jednoduché rozhodnutí – ale možná právě tahle malá změna byla potřeba.

Někdy přemýšlím: Kde je hranice mezi obětavostí a tím nechat se využívat? A kolik toho musí člověk vydržet, než si řekne dost? Co byste udělali vy na mém místě?