Jablko, které rozděluje: Příběh o otci, dceři a jednom pokušení

„Aničko, počkej tady a na to jablko se zatím nedívej, ano?“ řekl jsem a položil na stůl její oblíbené zelené jablko. Bylo sobotní dopoledne, v kuchyni voněla káva a v rádiu hrála Lucie. Moje žena Jana se na mě podívala přes rameno, jak krájí chleba. „Petr, tohle je vážně nutné? Vždyť je to jen dítě.“

„Jani, je to jen hra. Chci vidět, jak dlouho vydrží. Všichni to teď dělají, je to sranda,“ odpověděl jsem a mrkl na ni. Anička seděla na židli, nohy jí visely ve vzduchu a oči měla upřené na jablko, jako by to byl poklad. „Tati, můžu už?“ zeptala se tiše.

„Ještě ne, Aničko. Musím si odskočit. Když vydržíš a nevezmeš si ho, dostaneš dva. Platí?“

Přikývla, ale v očích se jí zaleskla nejistota. Odešel jsem do předsíně, ale místo abych šel na záchod, stál jsem za dveřmi a poslouchal. Jana přišla za mnou. „Přeháníš to. Proč ji takhle zkoušíš? Máš pocit, že musí pořád něco dokazovat?“

„Chci jen vědět, jestli má vůli. Vždyť je to nevinné. A navíc, aspoň se pobavíme.“

Z kuchyně se ozvalo tiché šustění. S Janou jsme se na sebe podívali. „To je tvoje vina,“ sykla a vrátila se do kuchyně. Já šel pomalu za ní. Anička seděla s rukama v klíně, jablko bylo na svém místě. Jenže v očích měla slzy.

„Tati, já jsem na něj jen koukala. Nechci být zlá.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Přisedl jsem si k ní. „Aničko, tohle byla jen hra. Nezlobím se. Jsi moc šikovná.“

Jana mě probodla pohledem. „Vidíš? Pro ni to není hra. Pro ni je to zkouška, jestli tě nezklame.“

Celý den jsem pak přemýšlel, jestli jsem to nepřehnal. Večer, když Anička usnula, seděli jsme s Janou v obýváku. „Petr, proč máš potřebu ji pořád testovat? Copak nestačí, že je šťastná?“

„Já nevím… Možná mám strach, že když ji nebudeme učit odolávat pokušení, svět ji semele.“

Jana se na mě podívala smutně. „Ale svět ji semele i tak. My ji máme chránit, ne ji zkoušet.“

Další den ráno jsem Aničce přinesl dvě jablka. „Tady máš, zasloužíš si je. A promiň, že jsem tě včera rozesmutnil.“

Usmála se a objala mě. „Tati, já tě mám ráda i když někdy děláš hlouposti.“

Ten den jsem šel do práce a v hlavě mi zněla Janina slova. V kanceláři jsem se svěřil kolegovi Tomášovi. „Hele, taky jsem to zkoušel na malého. Ale on mi pak řekl, že mě má radši než čokoládu. Málem jsem se rozbrečel.“

Odpoledne jsem šel pro Aničku do školky. Cestou domů jsme šli kolem hřiště. „Tati, proč jsi chtěl vědět, jestli vydržím?“ zeptala se najednou.

Zastavil jsem se. „Protože jsem chtěl vědět, jak moc jsi silná. Ale už vím, že jsi silná dost. A že tě mám rád takovou, jaká jsi.“

Doma jsme si dali jablka spolu. Jana nás pozorovala a v očích jí hrály slzy i úsměv. Večer jsme si všichni tři lehli do postele a povídali si o tom, co je v životě opravdu důležité.

Teď, když to píšu, přemýšlím: Proč máme potřebu své děti pořád zkoušet? Není lepší jim prostě věřit a být jim oporou? Co myslíte vy?