„Hol je ten pravý domov?” – Vyprávění o tom, proč jsem nechala Petra těsně před svatbou

„Ty si snad děláš srandu, Kláro! Vždyť svatba je za tři dny!“ křičela na mě máma, zatímco v kuchyni bouchala hrncem o stůl. Její hlas se nesl celým bytem v paneláku na Jižním Městě a já měla pocit, že se mi srdce rozletí na tisíc kousků. Táta seděl v rohu a mlčel, oči upřené do stolu. Věděla jsem, že je zklamaný, ale nedokázal nic říct.

„Mami, já to prostě nedokážu. Nemůžu si Petra vzít. Ne takhle,“ šeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. V ruce jsem svírala mobil, na kterém mi každou chvíli přicházely zprávy od kamarádek: „Co se děje? Proč jsi zrušila rozlučku?“ „Kláro, všechno v pohodě?“

Nikdo nevěděl, co se děje za těmi našimi dveřmi. Nikdo netušil, že Petr, ten dokonalý Petr, kterého všichni obdivovali pro jeho úspěch v IT firmě a šarm, byl doma úplně jiný člověk. Navenek byl milý, pozorný, vždycky s úsměvem. Ale když jsme byli sami, jeho slova bodala jako nůž. „Jsi moc citlivá. Přeháníš. Kdybys byla víc jako moje máma, všechno by bylo jednodušší.“

Začalo to nenápadně. První rok byl krásný – výlety na Šumavu, společné večery u Netflixu, smích a plány do budoucna. Ale pak přišla první hádka kvůli maličkosti: zapomněla jsem koupit jeho oblíbené pivo. „To je tak těžké si něco zapamatovat?“ řekl tehdy ledově. Omluvila jsem se a snažila se to napravit. Jenže podobných situací přibývalo.

Začal mě kontrolovat – kam jdu, s kým mluvím, proč trávím tolik času s kamarádkami. Když jsem přišla domů později z práce, čekal mě výslech: „Kde jsi byla? S kým? Proč jsi nepsala?“ A já se začala omlouvat za všechno. Přestala jsem chodit na jógu, protože mu vadilo, že tam jsou i muži. Přestala jsem jezdit za sestrou do Brna – prý je to zbytečné vyhazování peněz.

Moje nejlepší kamarádka Jana si všimla, že se něco děje. „Kláro, nejsi to ty. Kde je ta holka, co se smála na celý barák?“ ptala se mě jednou večer u vína. Jenže já jsem ji odbyla: „Jsem jen unavená z práce.“ Nechtěla jsem přiznat pravdu ani sama sobě.

Když Petr požádal o ruku na Karlově mostě před desítkami turistů, všichni tleskali a já se usmívala. Uvnitř mě ale něco sevřelo. Bylo to krásné gesto – nebo past? Přesvědčovala jsem samu sebe, že svatba všechno změní k lepšímu.

Přípravy byly hektické. Máma chtěla tradiční obřad v kostele v našem rodném městě u Kolína, Petr trval na luxusní restauraci v centru Prahy. Hádali jsme se kvůli každému detailu – barvě ubrousků, seznamu hostů, dokonce i kvůli dortu. Petr chtěl všechno podle sebe: „Moje rodina je zvyklá na úroveň.“

Týden před svatbou jsem našla v jeho mobilu zprávy od jeho bývalé přítelkyně Lucie. Nic moc konkrétního – jen pár smajlíků a vzpomínek na staré časy. Když jsem se ho zeptala, vybuchl: „Co si dovoluješ mi lézt do mobilu? Ty mi nevěříš? Tak proč si mě bereš?“ A já zase ustoupila.

Dva dny před svatbou jsme měli poslední velkou hádku. Petr přišel domů opilý z rozlučky se svobodou a začal mi vyčítat: „Stejně nejsi dost dobrá pro moji rodinu! Máma říká, že jsi obyčejná holka z paneláku.“ To už jsem nevydržela. Zavřela jsem se v koupelně a brečela celou noc.

Ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla k Janě. Seděly jsme spolu v jejím malém bytě na Vinohradech a já jí všechno řekla. Poprvé nahlas. Jana mě objala a řekla: „Kláro, tohle není láska. To je vězení.“

Zrušit svatbu bylo peklo. Máma brečela do telefonu: „Co řeknou sousedi? Co rodina?“ Táta jen tiše řekl: „Hlavně abys byla šťastná.“ Petr mi poslal dlouhou zprávu plnou výčitek a urážek – prý jsem mu zničila život.

Týden poté sedím sama v kavárně na Letné a píšu tyhle řádky. Bolí to pořád – zklamání rodičů, pohledy známých na ulici, prázdnota po letech plánování společné budoucnosti. Ale poprvé po dlouhé době cítím klid.

Možná nejsem dokonalá nevěsta z časopisu a možná nikdy nebudu mít svatbu jako z pohádky. Ale mám zpátky samu sebe.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije ve vztahu jen proto, že „se to tak má“? Kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?