Dvojčata v náručí cizince: Příběh jednoho setkání v parku

„Prosím vás, mohla byste mi na chvíli půjčit jednu z vašich holčiček?“ ozvalo se za mnou, když jsem se skláněla nad kočárkem a utírala drobek z pusy malé Klárky. Otočila jsem se a spatřila staršího pána s kloboukem, který se opíral o hůl. Jeho oči byly vlídné, ale v pohledu měl cosi naléhavého, co mě zaskočilo.

„Promiňte?“ vydechla jsem překvapeně a instinktivně přitáhla kočárek blíž k sobě. V hlavě mi okamžitě naskočily všechny ty varování o cizích lidech, co nám vtloukali do hlavy už od dětství. Ale jeho hlas byl klidný, téměř prosebný.

„Víte, já… já jsem měl kdysi dvojčata,“ začal tiše a zadíval se na Klárku a Elišku, které na něj zvědavě koukaly svýma velkýma očima. „Ale už jsou dávno pryč. Moc mi chybí.“

Na chvíli jsem nevěděla, co říct. Všimla jsem si, jak se mu třesou ruce a jak se snaží potlačit slzy. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila strach. Co když…? Ale pak jsem si všimla jeho pohledu – nebyl v něm žádný stín zloby nebo nebezpečí. Jen smutek a touha po doteku.

„Můžu vám je jen ukázat zblízka,“ nabídla jsem opatrně a vytáhla Elišku z kočárku. Podala jsem mu ji do náruče a on ji s překvapivou jistotou podržel. Eliška se nejdřív zamračila, ale pak se usmála a natáhla k němu ručičku.

„Jmenuji se František,“ představil se tiše a pohladil Elišku po vláskách. „Moje holčičky se jmenovaly Jana a Pavlína. Byly to moje sluníčka.“

Sedla jsem si vedle něj na lavičku a sledovala, jak František drží Elišku v náručí. Povídal jí tiše o tom, jak s dcerami chodil do stejného parku, jak je učil jezdit na kole a jak jim zpíval ukolébavky. V jeho hlase byla bolest i radost zároveň.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem měla pocit, že bych to možná radši neměla vědět.

František se zadíval do dálky. „Byla autonehoda. Moje žena… i holčičky… odešli najednou. Zůstal jsem sám.“

Na chvíli jsme oba mlčeli. Slyšela jsem jen šumění stromů a smích dětí na hřišti. Najednou mi připadalo, že tenhle starý muž je součástí nějakého jiného světa – světa, kde je bolest tak hluboká, že ji nelze vyjádřit slovy.

Eliška mu začala žvatlat do ucha a František se poprvé usmál. „Děkuju vám,“ řekl tiše. „Nevíte, jak moc to pro mě znamená.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, abychom někomu udělali radost – nebo mu alespoň na chvíli ulevili od bolesti. Přestože jsem měla strach a pochybnosti, rozhodla jsem se důvěřovat svému instinktu.

Když mi Elišku vracel, měl v očích slzy. „Omlouvám se, že vás obtěžuji,“ řekl rozpačitě. „Jen… někdy je těžké být sám.“

„Neobtěžujete,“ odpověděla jsem upřímně. „Jsem ráda, že jste za námi přišel.“

František se ještě chvíli díval na holčičky a pak pomalu odešel parkem pryč. Dlouho jsem ho sledovala pohledem a přemýšlela o tom, kolik lidí kolem nás nosí v sobě bolest, kterou nevidíme.

Doma jsem večer dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o Františkovi, o jeho dcerách i o tom, jak bych se cítila já na jeho místě. Najednou mi došlo, že každý z nás může být někdy tím člověkem na lavičce – tím, kdo potřebuje obejmout nebo jen slyšet pár laskavých slov.

Od té doby chodím do parku častěji a víc si všímám lidí kolem sebe. Občas zahlédnu Františka sedět na lavičce pod kaštanem a vždycky mu zamávám. Někdy si povídáme o životě, jindy jen mlčíme a sledujeme děti, jak si hrají.

Možná bychom měli častěji otevřít srdce cizím lidem – nikdy nevíme, jak moc jim to může pomoci.

Někdy si říkám: Kolik Františků kolem nás chodí? A kolik z nich přehlížíme jen proto, že máme strach nebo jsme příliš zaměstnaní sami sebou?