Dvojčata v mlze: Když radost zastíní tajemství

„Natálie, už zase ti někdo volal z neznámého čísla?“ ozvala se máma z kuchyně, zatímco jsem se snažila utišit jedno z plačících dětí. V bytě na pražském Žižkově to poslední týdny vypadalo jako na bojišti – pleny, lahvičky, dětské oblečení a všudypřítomný chaos. Ale já byla šťastná. Dvojčata, Adam a Eliška, byla moje rozhodnutí. Můj životní projekt. Nikdy jsem nepotřebovala chlapa, abych byla kompletní. Jenže poslední dobou mě pronásledoval zvláštní pocit, že nejsem sama.

„Mami, prosím tě, nech to být,“ odpověděla jsem podrážděně a přitiskla si Elišku k hrudi. „To je určitě nějaký telemarketing.“ Ale nebyla jsem si jistá. Už třetí týden mi někdo volal, psal anonymní zprávy – nejdřív jen prázdné, pak se v nich začala objevovat jména mých dětí. A já začala mít strach.

V noci jsem nemohla spát. Adam se budil každé dvě hodiny a já s kruhy pod očima seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu. Vždycky jsem byla ta silná – ta, co nepotřebuje pomoc. Ale teď jsem si připadala slabá a zranitelná. Máma mi nabízela, že u mě zůstane déle, ale já ji posílala domů. Nechtěla jsem, aby viděla, jak moc mě to všechno ničí.

Jednoho rána jsem našla ve schránce dopis. Nebyl podepsaný. Jen pár slov: „Vím, kdo je otec.“ Zalapala jsem po dechu. Nikdo přece nemohl vědět, že jsem podstoupila umělé oplodnění v Brně – anonymní dárce, žádné stopy. Nebo snad ano?

Začala jsem být paranoidní. Každý zvonek mě děsil, za každým rohem jsem čekala někoho cizího. Když jsem šla s kočárkem do parku na Parukářku, měla jsem pocit, že nás někdo sleduje. Jednou jsem zahlédla muže v tmavé bundě, jak stojí opodál a dívá se naším směrem. Srdce mi bušilo až v krku.

„Natálko, musíš si odpočinout,“ říkala mi kamarádka Lenka, když přišla na návštěvu a viděla můj stav. „Tohle není normální. Zavolej policii.“

„A co jim mám říct? Že mi někdo píše anonymy? Že mám pocit, že mě někdo sleduje? To mě akorát pošlou domů s tím, že mám poporodní depresi.“

Lenka se na mě dívala s obavami. „A co když to není jen pocit?“

Začala jsem pátrat sama. Procházela jsem staré e-maily z kliniky, hledala nějakou chybu v systému. Volala jsem na recepci a ptala se na bezpečnost dat. Všichni mě ujišťovali, že je vše v pořádku. Ale já věděla své.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a já seděla s hrnkem studeného čaje u okna, zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo. Bylo skoro jedenáct večer.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se do domovního telefonu.

„Natálie? Potřebuju s tebou mluvit.“ Hlas byl tichý, ale známý. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, komu patří.

„Tomáši?“ vydechla jsem nevěřícně.

Tomáš byl můj bývalý spolužák z gymplu. Před lety jsme spolu chodili – krátce a bez většího významu. Od té doby jsme se neviděli.

Otevřela jsem mu dveře a on stál na chodbě s rozpačitým výrazem ve tváři.

„Promiň, že jdu takhle pozdě… Já… potřebuju ti něco říct.“

Pozvala jsem ho dál a on chvíli mlčel, než ze sebe vysoukal: „Já… já pracuju na té klinice v Brně. Viděl jsem tvoje jméno v systému.“

Zamrazilo mě.

„To ty mi píšeš?“

Zavrtěl hlavou: „Ne! Ale… někdo z personálu si všiml tvého jména a začal se vyptávat. Mám podezření, že někdo z laboratoře tě sleduje.“

Cítila jsem vztek i strach zároveň. „Proč mi to říkáš až teď?“

„Bál jsem se… Ale když jsem zjistil, že máš děti… Dvojčata…“ Tomáš sklopil oči.

„Co chceš?“ vyjela jsem na něj.

„Chci ti pomoct! Prosím tě…“

V tu chvíli se Adam rozplakal a já musela odejít do ložnice. V hlavě mi vířily myšlenky – komu můžu věřit? Proč někdo sleduje právě mě? A co když je ohrožená bezpečnost mých dětí?

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi pomáhal s dětmi i s pátráním po tom, kdo za tím vším stojí. Nakonec jsme zjistili, že jeden z laborantů měl psychické problémy a posedlost některými klientkami kliniky – včetně mě.

Policie ho nakonec zatkla poté, co ho přistihli při pokusu dostat se do našeho domu.

Když bylo po všem a já seděla s Tomášem na balkoně nad ospalým Žižkovem, cítila jsem úlevu i prázdnotu.

„Myslíš, že už bude klid?“ zeptal se tiše Tomáš.

Podívala jsem se na spící děti a pak na něj: „Nevím… Ale jedno vím jistě – nikdy už nebudu stejná.“

A tak se ptám vás: Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec ještě někomu věřit?