Dům rozdělený napůl: Když se zeť stane nepřítelem

„Tohle je nesmysl, Martine! Ten dům jsem stavěl vlastníma rukama pro Janu, ne pro tebe!“ křičím, až se mi třesou ruce. Stojíme v kuchyni, kde ještě před rokem voněla nedělní bábovka a smáli jsme se u stolu. Teď tu mezi námi visí ledový vzduch a napětí, které by se dalo krájet. Jana stojí mezi námi, uplakaná, a já mám pocit, že se mi srdce rozpadá na kusy.

Martin, můj bývalý zeť, se ani nehne. „Zdenku, já jsem do toho domu investoval. Koupil jsem novou střechu, platil jsem za okna, podlahy. Mám na to účtenky. Podle zákona mám nárok na polovinu.“ Jeho hlas je klidný, až mě to děsí. Jako by mu na nás vůbec nezáleželo. Jako by dům byl jen položka na seznamu, ne domov, kde jsme všichni žili.

Jana se rozpláče ještě víc. „Tati, já už nemůžu. Prosím, přestaňte se hádat…“ Ale já nemůžu. Nemůžu to nechat být. Ten dům jsem stavěl pro ni. Každou cihlu jsem pokládal s myšlenkou, že tu jednou bude šťastná, že tu vychová děti, že tu budeme rodina. A teď? Teď se hádáme o metr čtvereční, jako by to byl poklad.

Vzpomínám si na ty roky, kdy jsme s manželkou Alenou šetřili každou korunu. Jak jsme si odříkali dovolené, abychom mohli koupit pozemek na kraji Plzně. Jak jsem po práci jezdil na stavbu, i když jsem byl unavený k smrti. Jak jsme s Janou malovali její pokoj na žluto, protože to byla její oblíbená barva. A teď mi někdo říká, že má právo na půlku toho všeho?

Alena sedí v obýváku a mlčí. Vím, že ji to bolí stejně jako mě, ale ona je vždycky ta rozumnější. „Zdenku, musíme to vyřešit v klidu. Kvůli Janě. Kvůli vnoučatům.“ Ale jak mám být klidný, když mi někdo bere domov?

Martin si přinese složku s papíry. „Tady jsou všechny faktury. Všechno jsem platil ze svého účtu. Když jsme dělali rekonstrukci, domluvili jsme se, že to bude společné. Teď, když jsme se rozešli, chci jen to, co mi patří.“

Jana se na něj dívá s nenávistí, kterou jsem u ní nikdy neviděl. „Ty víš, že jsi to dělal pro nás, ne pro sebe! Jak můžeš být takový?“

Martin pokrčí rameny. „Mám taky právo na nový začátek. Potřebuju peníze na byt.“

A tak začíná kolotoč právníků, soudních obsílek a nekonečných hádek. Každý den je horší než ten předchozí. Jana je vyčerpaná, vnoučata nechápou, proč už táta nechodí domů, a já mám pocit, že jsem selhal. Že jsem nedokázal ochránit to nejcennější, co mám.

Jednou večer sedím s Alenou na terase. „Myslíš, že jsme udělali chybu, když jsme jim ten dům dali?“ ptám se tiše.

Alena mě pohladí po ruce. „Neudělali. Chtěli jsme pro Janu to nejlepší. To, že to takhle dopadlo, není naše vina.“

Ale já si nemůžu pomoct. Každý kout domu mi připomíná, co jsme ztratili. Když jdu kolem dětského pokoje, slyším smích vnoučat, který už tu možná nikdy nebude. Když otevřu skříň v kuchyni, najdu hrníček, na kterém je ještě Martinovo jméno. A v hlavě mi pořád zní jeho slova: „Mám na to právo.“

Soudní stání je nekonečné. Právníci se přou o každý detail. Martin tvrdí, že bez jeho peněz by dům nikdy nebyl tak krásný. Já říkám, že bez mé práce by vůbec nestál. Jana je mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Vidím, jak ji to ničí.

Jednou večer přijde Jana za mnou do dílny. Má oči opuchlé od pláče. „Tati, já už to nevydržím. Klidně mu dej tu půlku. Já chci jen klid. Chci, aby děti mohly být šťastné.“

Zamrazí mě. Má dcera je ochotná vzdát se všeho, jen aby byl klid. Co jsme to za rodinu? Co jsme to za společnost, když se kvůli majetku ničí vztahy, které by měly být posvátné?

Nakonec soud rozhodne: dům se prodá a peníze se rozdělí napůl. Dům, který jsem stavěl pro svou rodinu, bude patřit cizím lidem. Stěhujeme se do malého bytu na sídlišti. Jana s dětmi do podnájmu. Martin si koupí nový byt a začne nový život.

Sedím na lavičce před domem, který už není můj, a dívám se, jak nový majitel přiváží nábytek. V hlavě mi běží jediná otázka: Stálo to všechno za to? Kde jsme udělali chybu? Je možné ještě někdy znovu věřit rodině, když nás majetek takhle rozdělil?

Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl bojovat o dům, když přitom ztratíte rodinu?