Druhá šance na lásku po sedmdesátce: Příběh Věry z Nuslí

„Věro, už zase sedíš u okna a koukáš do prázdna? Copak nemáš co dělat?“ ozvalo se za mnou. Byla to moje dcera Jana, která mě pravidelně navštěvovala každou středu. V jejím hlase byl slyšet lehký povzdech, možná i trochu výčitky. Věděla jsem, že má starost, ale zároveň mě její péče někdy dusila. Od smrti mého manžela Františka před pěti lety jsem žila v bytě v Nuslích sama. Každý den byl stejný – ráno káva, pak procházka do parku Folimanka, nákup v Albertu, odpoledne televize a večer kniha. Rutina, která mě chránila před bolestí i před světem.

Ale dnes bylo něco jinak. Když jsem se podívala z okna, zahlédla jsem Karla – souseda z pátého patra. Vždycky mi připadal trochu mrzutý, ale poslední dobou jsme se začali zdravit a někdy i prohodili pár slov u popelnic nebo ve výtahu. Dnes se na mě usmál a zamával. Srdce mi poskočilo jako mladé holce. „Mami, slyšíš mě vůbec?“ vytrhla mě Jana z myšlenek. „Promiň, jen jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem rozpačitě.

Jana si povzdechla a začala mi vykládat o svých dětech, práci a manželovi. Poslouchala jsem jen napůl. Hlavou mi běželo, jak je možné, že se těším na setkání s Karlem víc než na vlastní dceru. Cítila jsem vinu i vzrušení zároveň.

Večer jsem potkala Karla u popelnic. „Dobrý večer, paní Věro,“ pozdravil mě a usmál se tím svým nesmělým způsobem. „Dobrý večer, Karle,“ odpověděla jsem a najednou nevěděla, co říct dál. „Nešla byste někdy na kafe?“ zeptal se nečekaně. Zůstala jsem stát jako opařená. „Já… no… ráda,“ vykoktala jsem.

Celou noc jsem nemohla spát. Připadala jsem si směšně – vždyť mi je sedmdesát tři! Co si o mně pomyslí sousedi? Co na to řekne Jana? Ale zároveň jsem cítila radost, jakou jsem nezažila od Františkovy smrti.

Naše první setkání v kavárně U Tří lvů bylo rozpačité. Karel byl nervózní a já taky. Povídali jsme si o všem možném – o dětství v Nuslích, o tom, jaké to bylo za socialismu, o dětech i o tom, jak je těžké být sám. „Víte, paní Věro, já už jsem si myslel, že budu do smrti jenom s televizí a sudoku,“ řekl Karel a já se musela smát.

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme spolu na procházky na Vyšehrad, do kina na české filmy a občas i na pivo do hospody U Bansethů. Najednou jsem měla důvod vstávat ráno z postele s úsměvem.

Jenže štěstí netrvá věčně bez mráčků. Jednou mě Jana přistihla s Karlem na lavičce v parku. „Mami! Co to má znamenat?“ vyhrkla překvapeně a rozčileně zároveň. „To je Karel, můj soused,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila uvnitř.

Jana byla v šoku. „Vždyť jsi vdova! Co by na to řekl táta? A co lidi?“ Její slova mě bodala jako jehly. „František je pryč už pět let,“ řekla jsem tiše. „A já nechci být sama do konce života.“ Jana se rozplakala a odešla.

Další dny byly těžké. Jana mi nevolala, vnoučata se mi vyhýbala. Karel mě utěšoval: „Dejte jim čas, Věro. Oni to pochopí.“ Ale já měla strach, že přijdu o rodinu kvůli své touze po štěstí.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Mami, můžeme si promluvit?“ Sešly jsme se u mě doma. „Já jen… bojím se o tebe,“ začala opatrně. „Nechci tě ztratit.“ „Janičko, já tě miluju, ale potřebuju taky něco pro sebe,“ řekla jsem jí poprvé v životě nahlas.

Plakala jsme obě. Nakonec mě objala: „Chci tě vidět šťastnou.“ Bylo to poprvé po letech, kdy jsme si byly opravdu blízko.

S Karlem jsme spolu začali trávit víc času – jezdili jsme na výlety vlakem do Posázaví, chodili na koncerty do kostela svatého Václava a dokonce jsme spolu oslavili Vánoce s Janou a její rodinou.

Nikdy bych nevěřila, že ještě po sedmdesátce zažiju lásku – opravdovou, hlubokou a klidnou. Někdy si říkám: Proč se lidé bojí být šťastní jen proto, že už nejsou mladí? Kolik z nás si nedovolí druhou šanci jen kvůli strachu z řečí ostatních?

Možná bychom měli být odvážnější – i když nám je přes sedmdesát.