Deset dárků, které bych si nikdy nepřála dostat: Příběh jedné Štědrovečerní noci

„To si snad děláš srandu, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem rozbalila balíček a v ruce mi zůstala sada levných plastových kuchyňských misek. Všichni u stolu ztichli. Táta se zadíval do talíře, babička si nervózně uhladila šátek a bratr Petr se uchechtl. Bylo mi třicet pět, měla jsem za sebou rozvod, dvě děti a poslední měsíce jsem se snažila udržet nad vodou. A teď, na Štědrý večer, jsem dostala něco, co by snad potěšilo leda tak studenta na koleji.

„No tak, Hanko, vždyť jsi říkala, že potřebuješ něco do kuchyně,“ bránila se máma a já cítila, jak mi rudnou tváře. „Myslela jsem třeba na nový mixér nebo pekáč, ne na tohle,“ zašeptala jsem, ale v místnosti to znělo jako výkřik. Děti seděly tiše vedle mě a dívaly se střídavě na mě a na babičku, která jim právě podávala další balíček zabalený v recyklovaném papíru od loňska.

Petr dostal od táty knihu o investování. „Tati, já dělám v knihkupectví, tuhle knížku prodáváme za stovku a mám ji už doma,“ řekl s úšklebkem. Táta pokrčil rameny: „Aspoň máš dvě.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo se cítí zklamaný. Všichni jsme seděli kolem stolu, obklopení dárky, které nikdo nechtěl. Babička dostala od Petra kosmetický balíček s vůní levandule – přesně tu vůni, kterou nesnáší od doby, co jí děda před lety koupil levandulový parfém a ona z něj dostala vyrážku.

„To je krásné, Péťo,“ zalhala babička a rychle balíček schovala pod stůl.

V kuchyni voněl bramborový salát a kapr už dávno vychladl. Máma se snažila zachránit situaci: „Hlavně že jsme spolu.“ Ale já cítila v krku knedlík. Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce, kdy jsme ještě byli s manželem spolu. Tehdy mi dal poukaz na wellness víkend – jenže sám se mnou nejel. Už tehdy jsem měla pocit, že dárky jsou jen povinnost.

„Proč to vlastně děláme?“ vyhrkla jsem najednou. „Proč si dáváme věci, které nikdo nechce? Proč si radši nedáme čas nebo zážitek?“

Táta se zamračil: „To je tradice, Hanko. Dárky k Vánocům patří.“

„Ale jaké dárky?“ přidala se babička tiše. „Já bych byla radši, kdybychom si zazpívali koledy nebo šli na procházku.“

Petr se zasmál: „Tak to bychom mohli rovnou zrušit i kapra a salát.“

Děti mezitím rozbalily další balíček – tentokrát ponožky s nápisem „Veselé Vánoce“. Mladší dcera Anička se rozplakala: „Já chtěla plyšáka.“

Snažila jsem se ji utišit a přitom mi hlavou běžely všechny ty články o tom, co nedávat k Vánocům: ponožky, kosmetické balíčky z drogerie, levné kuchyňské náčiní, knihy bez zájmu o vkus obdarovaného, dárkové poukazy do obchodů, kde nikdy nenakupujeme… A přesto jsme přesně tohle měli pod stromečkem.

Máma se rozplakala: „Já už nevím, co vám mám dávat! Všechno máte nebo nechcete! Snažila jsem se…“

Objala jsem ji: „Mami, promiň. Já vím, že jsi to myslela dobře. Jen… možná bychom si měli říct, co opravdu potřebujeme. Nebo si prostě dát jen maličkosti.“

Táta vstal od stolu: „Jdu ven na cigaretu.“

Zůstali jsme s mámou a babičkou samy v kuchyni. Babička mě pohladila po ruce: „Víš, Haničko, když byl děda ještě živý, dávali jsme si jen jablko a ořechy. A byli jsme šťastní.“

Petr přišel za námi: „Hele, co kdybychom si příští rok dali limit – třeba jeden dárek do stovky? Nebo radši žádný?“

Děti mezitím našly staré deskové hry a začaly si hrát na koberci. Najednou bylo v pokoji víc smíchu než předtím.

Sedla jsem si k nim a pozorovala je. Uvědomila jsem si, že největší dárek je vlastně tohle – být spolu. Ale proč je tak těžké to pochopit? Proč pořád hledáme štěstí v krabicích zabalených do lesklého papíru?

Možná bychom měli začít mluvit o tom, co opravdu chceme – nejen o Vánocích. Co myslíte? Máte taky zkušenosti s nevhodnými dárky? Jak to řešíte ve své rodině?