Den poté: Pravda za rodinným úsměvem

„To už snad není možný! Šestý dítě? Lucie, vždyť my už teď nevíme, jak zaplatíme nájem!“ Petrův hlas se rozléhal malým bytem na pražském sídlišti, zatímco já stála v kuchyni a snažila se dělat, že tam nejsem. Lucie seděla na pohovce, ruce složené v klíně, oči sklopené. Její bříško už bylo znatelné a v očích měla slzy.

„Petře, prosím tě, uklidni se,“ zašeptala. „Já vím, že je to těžký, ale zvládli jsme to pětkrát, zvládneme to i teď.“

Petr se rozesmál – hořce, unaveně. „Zvládli? Ty tomu říkáš zvládli? Vždyť sotva máme na jídlo! Děti chodí v obnošených věcech, já mám dvě práce a ty…“ Zarazil se a podíval se na mě. „Promiň, Terezo. Ale ty to vidíš sama.“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Nechtěla jsem být svědkem téhle hádky, ale zároveň jsem věděla, že Lucie potřebuje oporu. Byly jsme si vždycky blízké – ona byla ta veselá, spontánní, já spíš opatrná a přemýšlivá. Vždycky jsem ji obdivovala za její energii a lásku k dětem. Ale teď jsem poprvé cítila strach.

„Luci,“ začala jsem opatrně, „nechci ti do toho mluvit…“

„Tak nemluv!“ vyštěkl Petr. „Všichni mají plnou pusu rad, ale nikdo nám nepomůže. Sociálka nám posílá pár korun navíc a to je všechno.“

Lucie se rozplakala. „Já prostě… já děti miluju. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. Myslela jsem, že to zvládneme spolu.“

Petr si sedl naproti ní a zabořil hlavu do dlaní. „Já už nemůžu. Každý den je boj. Ráno vstávám ve čtyři, abych stihl první směnu v pekárně, pak jdu ještě na brigádu do skladu. Domů přijdu večer a místo klidu mě čeká křik a chaos.“

V tu chvíli se z dětského pokoje ozval pláč nejmladšího – Matýska. Lucie vstala a šla ho utišit. Petr zůstal sedět a díval se do prázdna.

„Terezo,“ řekl tiše, „já ji mám rád. Ale někdy mám pocit, že už to prostě nedám.“

Sedla jsem si vedle něj. „Mluvili jste spolu o tom? O tom, co dál?“

Pokrčil rameny. „Ona pořád věří, že všechno dobře dopadne. Ale já už nevěřím ničemu.“

Když se Lucie vrátila s Matýskem v náručí, vypadala klidnější. „Petře, já tě nechci ztratit,“ řekla tiše. „Ale neumím si představit život bez dětí.“

Petr se na ni dlouze zadíval. „A umíš si představit život bez mě?“

Ta otázka visela ve vzduchu jako hrozba. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze nebo počet dětí – jde o to, že každý z nich má jinou představu o štěstí.

Zůstala jsem u nich ještě dlouho do noci. Děti usnuly a my tři jsme seděli u kuchyňského stolu s hrníčky levného čaje. Mluvili jsme o všem možném – o dětství, o snech, které jsme měli jako děti, o tom, jak se život někdy vyvine úplně jinak, než jsme čekali.

Lucie mi později šeptala: „Víš, Teri, já vím, že to není fér vůči Petrovi. Ale když držím miminko v náručí… všechno špatné zmizí.“

A Petr? Ten jen mlčky přikývl a já viděla v jeho očích slzy.

Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, kde je hranice mezi láskou k dětem a odpovědností vůči partnerovi – a kde končí naše právo rozhodovat sami za sebe a začíná povinnost brát ohled na druhé.

Možná bych měla Lucii říct pravdu: že někdy je potřeba říct dost. Ale kdo jsem já, abych soudila?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné nechat lásku k dětem převážit nad vším ostatním? Nebo je někdy potřeba myslet víc na ty, kteří už tu jsou?