Den, kdy se mi obrátil svět vzhůru nohama: Ztracený telefon a nečekané setkání

„To snad není možný! Kde je ten zatracený telefon?!“ Vyběhl jsem zpod přístřešku v Riegrových sadech, kde jsem se schovával před deštěm, a začal horečně prohledávat kapsy. Můj starý Samsung, na kterém jsem měl všechno – kontakty na rodiče, rozpracované seminárky, fotky z dětství – byl pryč. V hlavě mi hučelo. Jak to vysvětlím mámě? Co když mi někdo ukradne data? A hlavně: jak teď budu volat do práce, když mě šéf zase bude nahánět?

„Hledáte tohle?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji – vysokou dívku s tmavými vlasy staženými do culíku, v ruce můj telefon. Měla na sobě mokrou džínovou bundu a v očích zvláštní jiskru. „Spadlo vám to u lavičky,“ usmála se.

„Díky! To jste mi zachránila život,“ vyhrkl jsem a natáhl ruku. V tu chvíli mi došlo, že mám ruce celé od bláta. Zasmála se: „To nic, já už jsem stejně celá mokrá.“

„Jsem Tomáš,“ představil jsem se rozpačitě.

„Lucie,“ odpověděla a podala mi telefon. „Mimochodem, máte tam nevyřízený hovor od někoho jménem Táta.“

Zrudl jsem. „Jo… volá často. Potřebuje vědět, jestli mám co jíst a jestli posílám peníze na elektřinu.“

Lucie se pousmála a chvíli jsme stáli v trapném tichu. Pak se zeptala: „Chodíš sem často?“

„Když potřebuju na chvíli vypnout. Studuju na Karlovce a k tomu makám v bistru na Vinohradech. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Lucie přikývla a podívala se na mě zvláštním pohledem. „Víš co? Pojď na kafe. Mám pocit, že si potřebuješ s někým popovídat.“

Nevím proč, ale souhlasil jsem. Možná proto, že jsem byl unavený z věčného boje o přežití, možná proto, že mě fascinovala její otevřenost.

V malé kavárně na rohu jsme si sedli k oknu. Lucie byla jiná než ostatní holky, které jsem znal – mluvila otevřeně o svých snech i strachu ze selhání. Vyprávěla mi o svém bratrovi, který utekl z domova, o matce alkoholičce a o tom, jak sama platí nájem i školu.

„Víš, někdy mám pocit, že už nemůžu dál,“ řekla tiše. „Ale pak si řeknu: když to zvládají ostatní, musím i já.“

Povídali jsme si dlouho do večera. Když jsme se loučili, Lucie mi dala své číslo a slíbila, že se zase ozve.

Doma mě čekal další problém – máma volala už potřetí. „Tomáši, kde jsi byl? Potřebujeme ty peníze na plyn! Táta je zase bez práce…“

„Mami, já vím! Ale nemůžu pořád jen posílat peníze. Taky musím žít!“ vybuchl jsem poprvé v životě.

V telefonu bylo ticho. Pak jen tiché: „Promiň…“

Další dny byly jako na houpačce. Ve škole jsem nestíhal termíny, v práci mi šéf vyčetl pozdní příchody a doma mě dusila vina vůči rodičům. Jedinou útěchou byly krátké zprávy od Lucie.

Jednoho večera mi napsala: „Potřebuju tě vidět.“ Sešli jsme se na náplavce. Byla rozrušená.

„Tomáši… můj brácha je zpátky. Je úplně mimo, dluží peníze špatným lidem. Prosím tě… mohl bys mi půjčit?“

Zamrazilo mě. Sám jsem měl sotva na nájem a rodiče čekali na další výplatu ode mě. Ale když jsem viděl Lucii plakat, nedokázal jsem říct ne.

Dal jsem jí všechno, co jsem měl – tři tisíce korun z poslední výplaty.

Dny plynuly a Lucie se odmlčela. Nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Začal jsem mít strach – o ni i o své peníze.

Jednoho dne mi přišla zpráva: „Promiň… musela jsem odejít z Prahy. Brácha mě zatáhl do průšvihu. Dlužím ti víc než peníze.“

Byl jsem zoufalý a naštvaný zároveň. Cítil jsem se podvedený i hloupý. Ale zároveň jsem si uvědomil, že Lucie byla jediná, kdo mě opravdu vyslechl.

Večer jsem seděl sám v parku a přemýšlel nad tím vším. Najednou vedle mě usedl starší muž – bezdomovec, kterého jsem občas vídal u bistra.

„Taky jsi přišel o všechno?“ zeptal se tiše.

Přikývl jsem.

„Víš… někdy je třeba spadnout až na dno, abys zjistil, kdo opravdu jsi,“ řekl a podal mi kelímek s čajem.

Doma jsem napsal Lucii dlouhou zprávu – že jí odpouštím a přeju jí štěstí.

Rodičům jsem poprvé upřímně řekl, že už nemůžu být jejich jedinou oporou a že potřebuji žít svůj vlastní život.

Nevím, co bude dál. Ale vím jedno – někdy musí člověk ztratit všechno, aby našel sám sebe.

Možná bych měl být opatrnější komu důvěřuji… nebo je důvěra právě to, co nás dělá lidmi? Co byste udělali vy na mém místě?