Den, kdy mi srdce puklo: Matka, syn a nevyřčená pravda

„To není možné… To přece nemůže být pravda!“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem stála v kuchyni a v ruce svírala hrnek s kávou, který mi podala sousedka paní Novotná. Její slova mi stále zněla v uších: „Jani, slyšela jsi, že se Petr bude ženit? Prý už mají termín na radnici.“ V tu chvíli se mi zatočila hlava a měla jsem pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Můj jediný syn, Petr, se žení – a já o tom nevím vůbec nic.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem ho vychovávala sama poté, co nás jeho otec opustil. Všechno jsem mu obětovala. Každou korunu, každou volnou minutu. A teď? Teď jsem pro něj jen někdo, komu ani nestojí za to zavolat.

Když Petr přišel domů, už jsem to nevydržela. „Petře, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše, ale hlas se mi třásl. On jen pokrčil rameny a zabručel: „Teď nemám čas, mami.“

„Nemáš čas? Ani na to, abys mi řekl, že se budeš ženit?“ vyhrkla jsem. Petr se zarazil a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj neznala. „Jak ses to dozvěděla?“ zeptal se ostře.

„To je jedno! Proč jsi mi to neřekl ty? Jsem tvoje máma!“

„Protože… protože jsem věděl, že budeš dělat scény,“ odsekl. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Scény? Já? Vždyť jsem pro něj vždycky chtěla jen to nejlepší.

Celý večer jsem seděla v obýváku a dívala se do prázdna. Snažila jsem se pochopit, kde se stala chyba. Byla to chyba ve mně? Byla jsem moc ochranitelská? Nebo jsem mu nedala dost prostoru? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu byli sami – na jeho první den ve škole, na maturitu, na to, jak brečel po rozchodu s první láskou. A teď mě vyloučil z nejdůležitějšího dne svého života.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Oblékla jsem si kabát a vyrazila za jeho snoubenkou Lenkou. Bydlela jen o dvě ulice dál v paneláku s rodiči. Když mi otevřela dveře, tvářila se překvapeně.

„Dobrý den, paní Novotná… ehm… Jano,“ řekla rozpačitě.

„Lenko, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se přímo.

Pozvala mě dovnitř do malého bytu plného vůně kávy a čerstvě upečeného koláče. Sedly jsme si ke stolu a já začala: „Lenko, proč jste mi neřekli o svatbě? Co jsem udělala špatně?“

Lenka chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Petr má pocit, že ho pořád kontrolujete. Že mu nedůvěřujete.“

Zamrazilo mě. „Já ho jen chráním… vždyť je to můj syn.“

„Ale on už je dospělý,“ odpověděla Lenka jemně. „Chce si svůj život zařídit po svém.“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Já vím… Ale copak je tak těžké mě pozvat? Copak nejsem součást jeho života?“

Lenka sklopila oči. „Petr říkal, že byste stejně nesouhlasila s tím, že si bere mě.“

Zůstala jsem sedět v šoku. „To není pravda! Nikdy bych mu nebránila ve štěstí…“

Lenka jen pokrčila rameny. „Možná byste si měli promluvit vy dva.“

Když jsem odcházela domů, cítila jsem se ještě hůř než předtím. Přemítala jsem o tom, jestli jsem opravdu byla taková matka, jakou mě Petr vidí. Možná jsem ho opravdu dusila svou láskou. Možná jsem mu nedovolila dospět.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si naproti mně ke stolu a dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Mami… promiň.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu viděla v jeho očích malého kluka, kterého jsem kdysi držela v náručí. „Petře… já tě mám pořád ráda. Jen nechci být sama.“

Petr sklopil hlavu. „Já vím… Ale já taky potřebuju svůj život.“

Seděli jsme tam dlouho beze slov. Nakonec mě Petr objal a já věděla, že už nikdy nebude jako dřív – ale možná je to tak správně.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a svazováním? Jak poznat, kdy už je čas pustit dítě z náruče a nechat ho jít svou cestou? Co byste udělali vy na mém místě?