Dědictví rozdělené nespravedlivě: Mám bojovat za svého muže?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ ozvalo se ticho v jídelně, když můj muž Petr ztěžka položil příbor na stůl. Všichni jsme ztuhli. Právě jsme dojedli sváteční oběd u jeho rodičů v Plzni a já cítila, jak se mi svírá žaludek. Tchyně, paní Věra, vytáhla složku s papíry a začala s ledovým klidem vysvětlovat, jak si představuje rozdělení rodinného domu a chalupy na Šumavě. Její hlas byl pevný, ale v očích jí hrála zvláštní směs lítosti a rozhodnosti.

„Pavle, ty dostaneš dům i chalupu. Petr už má svůj byt v Praze, tak to je fér,“ řekla a podívala se na svého mladšího syna, který se samolibě usmál. Můj muž zbledl. Všichni věděli, že ten byt v Praze je malý panelákový 2+kk, který jsme si koupili na hypotéku a ještě dvacet let budeme splácet. Oproti tomu dům a chalupa měly hodnotu několika milionů.

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. „To přece není spravedlivé,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „To není tvoje věc, Jano.“

Petr seděl tiše, ruce sevřené v pěst. Věděla jsem, že ho to bolí víc než mě. Celý život se snažil být dobrým synem, pomáhal rodičům s opravami domu, jezdil na chalupu sekat trávu, zatímco Pavel se vždycky vymlouval na práci nebo kamarády. A teď tohle.

„Mami, proč?“ zeptal se Petr tiše. „Proč Pavlovi všechno?“

Tchyně si povzdechla: „Pavel má děti a ty ne. Potřebuje větší zázemí.“

Ta slova mě bodla do srdce. S Petrem jsme se roky snažili o dítě a nikdy jsme o tom nemluvili nahlas. Teď to tchyně použila jako argument proti nám.

„To není fér,“ zašeptala jsem znovu a cítila slzy v očích. „Petr si to nezaslouží.“

Pavel se uchechtl: „Tak si kupte větší byt, když vám ten váš nestačí.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem zůstala sedět a dívala se na svého muže. Viděla jsem v jeho očích bolest i ponížení.

Cesta domů byla tichá. Petr mlčel, já taky. V hlavě mi vířily myšlenky: Mám to nechat být? Mám bojovat? Co když tím jen všechno zhorším?

Doma jsem to nevydržela: „Petře, nemůžeš to tak nechat! Je to nespravedlivé! Celý život jsi jim pomáhal a teď tě takhle odkopnou?“

Petr jen zavrtěl hlavou: „To je jejich rozhodnutí. Nechci se s mámou hádat kvůli penězům.“

„Ale nejde jen o peníze! Jde o princip! O tvoji důstojnost! O to, jak tě vidí tvoje vlastní rodina!“

Petr se na mě podíval unavenýma očima: „A co mám dělat? Soud se s mámou? To bych už nebyl její syn.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom pořád dokola. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme jezdili na chalupu opravovat střechu, malovat ploty, sekat dřevo. Pavel nikdy nepřijel. A teď dostane všechno.

Ráno jsem zavolala své kamarádce Lence. „Co bys dělala na mém místě?“ ptala jsem se zoufale.

Lenka chvíli mlčela: „Já bych to nenechala být. Tvoje tchyně tě ponižuje před celou rodinou. A tvého muže taky.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám pravdu já nebo Petr. On chtěl mít klid, já spravedlnost.

O týden později přišla pozvánka na další rodinný oběd. Petr nechtěl jít, ale já ho přesvědčila.

U stolu bylo dusno. Tchán mlčel, Pavlova žena si nás měřila pohledem. Když přišla řeč na dědictví, znovu jsem se ozvala: „Paní Věro, myslíte si opravdu, že je fér dát všechno Pavlovi? Petr vám celý život pomáhal.“

Tchyně se zamračila: „Jano, už jsme to vyřešili.“

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Nechci, aby Petr byl za toho horšího syna jen proto, že nemáme děti.“

Pavel se ušklíbl: „To je mámina věc.“

V tu chvíli Petr vstal: „Mami, já už sem asi jezdit nebudu. Bolí mě to.“

Tchán poprvé promluvil: „Věro, možná bys to měla ještě zvážit.“

Tchyně zrudla: „Já už rozhodla!“

Odešli jsme dřív. Doma Petr plakal. Poprvé za těch deset let jsem ho viděla plakat.

Dny plynuly a mezi námi viselo ticho. Petr byl uzavřený do sebe, já cítila vztek i bezmoc.

Jednou večer mi řekl: „Jano, děkuju ti, že ses mě zastala. Ale nechci válku v rodině.“

A tak teď sedím u okna našeho malého bytu a přemýšlím: Má smysl bojovat za spravedlnost i za cenu rozvratu rodiny? Nebo je lepší mlčet a přijmout křivdu? Co byste udělali vy na mém místě?