Dědictví po dědovi: Kdo si zaslouží dům?
„To nemyslíš vážně, Hanko! Vždyť jsi za dědou ani jednou nepřijela, když byl nemocný!“ křičela jsem na sestru v obýváku našeho starého domu v malé vesnici u Tábora. Slzy mi stékaly po tvářích a ruce se mi třásly vzteky. Děda zemřel před týdnem a já jsem pořád cítila jeho vůni v jeho pokoji, slyšela jeho dech v noci, když jsem mu měnila prostěradlo nebo mu podávala čaj. Byla jsem u něj poslední tři roky, kdy už sotva chodil a potřeboval pomoc se vším. Hanka žila v Praze, měla svou kariéru a na vesnici jezdila maximálně na Vánoce.
„To není fér, Lenko,“ odpověděla mi klidně Hanka a ani se na mě nepodívala. „Děda přece napsal závěť. A v ní stojí jasně: dům připadne mně a tátovi.“
Táta stál opodál, tvářil se provinile a díval se do země. Věděla jsem, že mu to není příjemné, ale nikdy nebyl typ, co by šel proti Hance. Byla jeho oblíbenkyně odjakživa. Já byla ta druhá, ta, co zůstala doma, starala se o rodiče i dědu, když to bylo potřeba.
„A co já? Co moje roky péče? Co moje práce? Vždyť jsem kvůli dědovi přišla o místo v knihovně!“ vyhrkla jsem zoufale.
Hanka pokrčila rameny. „To byla tvoje volba. Nikdo tě nenutil.“
V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Všechno ve mně křičelo nespravedlností. Děda mi tolikrát říkal: „Lenko, ty jsi moje sluníčko. Bez tebe bych to už dávno vzdal.“ Ale závěť napsal před pěti lety, kdy byl ještě zdravý a Hanka za ním jezdila častěji. Nikdy ji nezměnil.
Po pohřbu se dům proměnil v bitevní pole. Každý kout připomínal nějakou hádku, každá fotografie na stěně byla svědkem naší rodinné historie i bolesti. Máma mlčela, jen občas mi pohladila ruku a šeptla: „To bude dobrý, Leni.“ Ale nebylo.
Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na dědovu oblíbenou hrníček s jelenem. Najednou přišla Hanka a sedla si naproti mně.
„Víš, že to není osobní,“ začala tiše. „Já ten dům vlastně ani nechci. Ale táta trvá na tom, že to tak má být.“
„Tak proč to neřekne on?“ zeptala jsem se hořce.
Hanka pokrčila rameny. „On nikdy nebyl silný v konfliktech.“
Mlčely jsme dlouho. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu. Cítila jsem v sobě prázdno a zároveň vztek, který mě spaloval zevnitř.
Další týdny byly jako zlý sen. Musela jsem hledat nové bydlení, protože Hanka chtěla dům prodat a podělit se s tátou o peníze. Nabídli mi směšnou částku – prý za péči o dědu. Jako bych byla nějaká placená pečovatelka, ne člen rodiny.
Jednou večer přišla máma do mého pokoje s dopisem v ruce.
„Našla jsem to mezi dědovými věcmi,“ řekla tiše.
Otevřela jsem obálku a četla dědův dopis psaný roztřesenou rukou:
„Lenko, vím, že jsi pro mě udělala víc než kdokoliv jiný. Kéž bych měl sílu všechno změnit. Ale věř mi, že tě mám rád a nikdy na tebe nezapomenu.“
Rozplakala jsem se. Ten dopis byl jediným důkazem toho, co pro mě děda znamenal – ale právně neměl žádnou váhu.
Začala jsem chodit po úřadech a ptát se na možnosti. Právník mi řekl: „Pokud existuje závěť, je těžké ji zpochybnit. Ale můžete zkusit podat námitku kvůli nevyrovnanému podílu.“
Rodina se mezitím rozpadala před očima. Táta se mnou přestal mluvit úplně, Hanka mi posílala jen strohé SMS ohledně prodeje domu. Máma byla mezi dvěma mlýnskými kameny.
Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na návsi.
„Lenko, všichni tu víme, jak ses o dědu starala,“ řekla mi soucitně. „Tohle není spravedlivé.“
Ale spravedlnost je někdy jen slovo.
Nakonec jsem musela odejít z domu, kde jsem vyrůstala i kde jsem poslední roky žila s dědou. Našla jsem si malý byt ve městě a začala znovu pracovat v knihovně. S Hankou jsme spolu nemluvily celé měsíce.
Jednou mi přišel dopis od právníka – dům byl prodán a peníze rozděleny mezi Hanku a tátu. Mně poslali symbolickou částku „za péči“. Cítila jsem hořkost i úlevu zároveň – aspoň už bylo po všem.
Teď sedím u okna svého nového bytu a přemýšlím: Stojí rodina za tohle všechno? Je krev opravdu hustší než voda? Nebo jsme si navzájem jen cizinci, kteří bojují o majetek místo o lásku?
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za spravedlnost v rodině – nebo je lepší nechat minulost být?