Dědeček, vina a já: Příběh o péči, která mě změnila

„Jano! Kde jsi? Potřebuju na záchod!“ ozvalo se z ložnice tak naléhavě, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Bylo půl čtvrté ráno. Zase jsem spala jen na půl oka, protože dědeček poslední dobou skoro každou noc potřebuje pomoc. Vyběhla jsem po schodech a v duchu si nadávala, že jsem si vůbec dovolila na chvíli usnout.

Dědeček ležel na boku, tvář zkřivenou bolestí. „Promiň, Janičko, já vím, že tě budím… Ale já už to sám nezvládnu.“ Jeho hlas byl zlomený a já v tu chvíli cítila směs lítosti a vzteku. Lítosti nad tím, jak moc se změnil – kdysi silný muž, který mě učil jezdit na kole a opravoval ploty, teď leží bezmocně v posteli. Vztek na sebe samu, že mě to vůbec napadá. Vždyť je to můj děda!

Pomohla jsem mu posadit se na kraj postele. „Nebojte, dědo, zvládneme to spolu,“ snažila jsem se znít povzbudivě, i když jsem měla chuť brečet. Když jsem ho podpírala na cestě do koupelny, cítila jsem jeho třesoucí se ruce a v očích mu viděla stud. „Víš, Janičko,“ zašeptal, „já bych ti tohle nikdy nepřál. Ani nevím, proč tu ještě jsem.“

Tohle byla ta slova, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem ho uložila zpět do postele. Seděla jsem v kuchyni a zírala do tmy za oknem. Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá? Že bych měla být trpělivější, laskavější… Ale někdy už prostě nemůžu.

Dědeček je mi vším. Po smrti babičky jsme zůstali sami dva. Máma žije v Brně a přijede jednou za měsíc – vždycky přiveze koláč a tváří se provinile. „Jani, kdybys potřebovala pomoct…“ začíná pokaždé, ale nikdy tu nezůstane déle než pár hodin. Táta odešel už dávno a bratr žije v Anglii. Všechno je na mně.

Jednou večer jsem seděla s dědou u stolu a dívali jsme se na staré fotky. „Pamatuješ si tu dovolenou v Krkonoších?“ zeptal se najednou a jeho oči se rozzářily. „Jak jsi spadla do potoka a já tě musel vytahovat?“ Smála jsem se tehdy s ním – poprvé po dlouhé době jsem cítila opravdovou radost. Ale pak přišla noc a s ní další bolest, další prosby o pomoc.

Začala jsem být podrážděná. Každý den stejný kolotoč – vaření, praní, převlékání postele, léky… A do toho práce na home office, protože jinak bychom nevyžili. Kolegyně mi píše: „Jano, můžeš dneska zaskočit na poradu?“ A já přemýšlím, jak vysvětlit, že nemůžu – že musím převléct dědovi prostěradlo.

Jednou jsem to už nevydržela. „Dědo, já už fakt nemůžu! Já nejsem zdravotní sestra! Já… já taky potřebuju žít!“ vykřikla jsem a hned toho litovala. Dědeček se rozplakal jako malé dítě. „Promiň… promiň…“ opakoval dokola a já měla chuť zmizet ze světa.

Následující dny byly tiché. Děda skoro nemluvil. Jen ležel a díval se do stropu. Začala jsem mít strach – co když mu opravdu ubližuju? Co když by mu bylo líp někde jinde? Ale pak přišla sousedka paní Novotná a přinesla nám bábovku. „Janičko,“ řekla tiše, „já vím, jaké to je. Starala jsem se o maminku pět let. Nesmíš zapomenout sama na sebe.“

Začala jsem hledat pomoc – pečovatelskou službu, psychologa… Ale všechno je drahé nebo obsazené na měsíce dopředu. Sociální pracovnice mi řekla: „Máte nárok na příspěvek na péči.“ Ale papírování je nekonečné a úředníci mě posílají od čerta k ďáblu.

Jednou večer přišla máma nečekaně dřív. Sedly jsme si spolu do kuchyně a já jí všechno vyklopila – slzy, vztek i strachy. „Jani,“ řekla tiše, „já vím, že to není fér. Ale děda by bez tebe už dávno nebyl.“

Začaly jsme si s mámou volat častěji. Bratr poslal peníze na pečovatelku aspoň jednou týdně. Není to ideální – pořád mám pocit viny, že nejsem dost dobrá v práci ani doma. Ale aspoň už nejsem úplně sama.

Někdy si říkám: Proč o tomhle nikdo nemluví? Kolik lidí kolem nás tiše trpí pod tíhou péče o své blízké? A proč mám pořád pocit viny – i když dělám všechno, co můžu?

Možná nejsem jediná… Jak to máte vy? Máte taky někdy pocit, že vám péče o blízkého bere všechno? Nebo jste našli způsob, jak to zvládnout bez výčitek?