Čtyři hodiny naděje: Jak jsme s bratrem zachránili strýčkova psa před smrtí

„Terezo, musíš se rozhodnout hned. Pokud si Maxe dnes nevyzvednete, zítra ho utratíme.“ Hlas paní z útulku byl nekompromisní a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Seděla jsem na kraji postele, v ruce mobil a v hlavě jediná myšlenka: Ne, tohle nemůžu dovolit. Max byl strýčkův pes, jeho poslední radost před smrtí. A teď měl skončit takhle?

„Petře, vstávej! Musíme jet do Brna. Hned!“ vykřikla jsem na bratra, který ještě spal v druhém pokoji. „Co blázníš? Je sobota ráno…“ zamumlal rozespale. „Maxe chtějí utratit! Dneska!“ To už byl vzhůru. Věděl, co pro nás Max znamená. Strýček Karel byl náš druhý táta, a když před měsícem zemřel na infarkt, všechno se rozpadlo. Máma se sesypala, táta se uzavřel do sebe a my s Petrem jsme zůstali sami se vzpomínkami a Maxem, kterého nám ale nikdo nenechal.

„Proč ho nemůže vzít teta?“ ptal se Petr cestou autem, když jsme uháněli po dálnici D1. „Říká, že je na něj stará a nemocná. A prý už má dost starostí.“ Mlčeli jsme. Věděli jsme, že teta nikdy Maxe neměla ráda. Pro ni byl jen chlupatá koule, která všude pouští chlupy a štěká na pošťáka.

Po dvou hodinách jízdy začalo pršet. Stěrače nestíhaly a já cítila, jak se mi třesou ruce. „Co když přijedeme pozdě?“ zeptala jsem se tiše. Petr mlčel, ale stiskl mi ruku. „To nedopustíme.“

Když jsme konečně dorazili do útulku na okraji Brna, byla už tma. Paní v recepci nás přivítala s ledovým klidem. „Jste ti příbuzní pana Karla?“ Přikývla jsem. „Pes je starý, má artrózu a špatně vidí. Nikdo ho nechce.“

„My ho chceme,“ řekla jsem pevně. „Vezmeme si ho domů.“

Zavedla nás do zadní části útulku. Max ležel v kotci, hlavu měl položenou na tlapách a oči plné smutku. Když nás uviděl, zvedl hlavu a slabě zavrtěl ocasem. „Maxi!“ vykřikla jsem a rozbrečela se. Přiběhl k mřížím a olízl mi ruku.

„Jste si jistí?“ zeptala se paní z útulku. „Jeho léčba bude stát peníze a bude potřebovat hodně péče.“ Podívala jsem se na Petra. „Jsme si jistí.“

Cestou zpátky domů Max tiše ležel na zadním sedadle. Petr řídil a já ho hladila po hlavě. „Pamatuješ, jak nás strýček učil házet frisbee?“ usmála jsem se skrz slzy. „A jak Max vždycky skočil do rybníka pro klacek…“ dodal Petr.

Doma nás čekala máma s tátou. Když uviděli Maxe, máma se rozplakala. „To jste udělali dobře,“ zašeptala a objala mě.

Ale ne všichni byli nadšení. Teta nám druhý den volala: „To jste se zbláznili? Vždyť ten pes je starý a nemocný! Jen si přiděláváte starosti!“ S Petrem jsme ale věděli své. Max byl rodina.

První týdny byly těžké. Max měl bolesti, museli jsme s ním často k veterináři a platit drahé léky. Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál – práce, domácnost, péče o psa… Ale vždycky když jsem viděla jeho oči plné vděčnosti, věděla jsem, že to má smysl.

Jednou večer seděl Petr u stolu a díval se na účet od veterináře. „Terezo, zvládneme to vůbec?“ zeptal se tiše. „Musíme,“ odpověděla jsem rozhodně. „Strýček by to tak chtěl.“

Začali jsme hledat způsoby, jak ušetřit – prodali jsme pár věcí z bytu po strýčkovi, já začala doučovat děti angličtinu a Petr bral víc směn v práci. Máma nám občas uvařila nebo pohlídala Maxe, když jsme byli pryč.

Max nám začal oplácet svou lásku – i když už nemohl běhat jako dřív, vždycky nás vítal u dveří a večer si lehl k nohám na gauči. Postupně se naše rodina zase začala scházet – máma s tátou chodili na procházky s Maxem, dokonce i teta přišla jednou na návštěvu a pohladila ho po hlavě.

Jednoho dne jsem seděla s Maxem na zahradě a dívala se do jeho moudrých očí. Uvědomila jsem si, že díky němu jsme si s Petrem byli zase blíž – naučili jsme se spolupracovat, překonávat překážky a nevzdávat se.

Když Max po roce odešel za duhu, brečeli jsme všichni – i teta držela mámu za ruku. Ale věděli jsme, že jsme pro něj udělali maximum.

Někdy si říkám: Udělali byste to taky? Stálo by vám to za to? Nebo byste nechali starého psa napospas osudu?