Čtrnáct týdnů – příběh Kamily: Největší rozhodnutí mého života

„Kamilo, to snad nemyslíš vážně!“ křičela na mě máma, zatímco jsem seděla na okraji postele v mém dětském pokoji. V ruce jsem svírala těhotenský test a v hlavě mi hučelo. Bylo mi dvacet čtyři, studovala jsem poslední ročník na pedagogické fakultě v Plzni a najednou jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Mami, já… já nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Táta stál v rohu místnosti, ruce zkřížené na prsou, a jen mlčky kroutil hlavou. Vždycky byl spíš tichý, ale teď jeho mlčení bolelo víc než všechny máminy výčitky dohromady.

„A co ten tvůj Martin? Ten o tom ví?“ zeptala se máma sarkasticky. Martin byl můj přítel už dva roky, ale poslední měsíce jsme se hádali kvůli každé maličkosti. Když jsem mu to oznámila, jen se na mě podíval a řekl: „To není dobrý nápad, Kamilo. Já na dítě nejsem připravený.“ A odešel.

Zůstala jsem sama. Sama s dítětem, které jsem nikdy neplánovala. Sama s rodiči, kteří místo podpory nabízeli jen výčitky a strach z ostudy před sousedy. Všechno ve mně křičelo: „Proč zrovna já?“

Dny se táhly jeden za druhým. Ráno jsem vstávala s těžkým srdcem a večer usínala s hlavou plnou otázek. Ve škole jsem předstírala, že je všechno v pořádku, ale uvnitř mě sžírala panika. Moje nejlepší kamarádka Lucie se mi snažila pomáhat, ale i ona měla své problémy – rozvod rodičů a stěhování do Prahy.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala hádku rodičů za zavřenými dveřmi. „To dítě nám zničí život! Co si o nás lidi pomyslí?“ slyšela jsem mámu. Táta jen tiše odpověděl: „Je to její život.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím rozhodnout sama za sebe. Ale jak? Byla jsem vychovaná v tradiční rodině, kde se o takových věcech nemluvilo. Potrat byl tabu, ale představa, že budu matkou bez podpory partnera i rodičů, mě děsila.

Jednou večer mi Lucie napsala: „Kamčo, pojď ven.“ Sedly jsme si na lavičku u řeky Radbuzy a ona mě objala. „Neboj se říct si o pomoc,“ šeptala. „Není ostuda nevědět, co chceš.“

Začala jsem hledat informace – na internetu, v diskuzích, u psycholožky na univerzitě. Každý měl jiný názor. Některé ženy psaly o tom, jak zvládly být matkami samy a našly v tom smysl života. Jiné litovaly rozhodnutí dítě si nechat. Každý příběh byl jiný a žádný mi nedal jasnou odpověď.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla do ordinace gynekoložky MUDr. Novotné. Seděla jsem tam s rukama v klíně a čekala na verdikt. „Jste ve čtrnáctém týdnu,“ řekla klidně. „Máte ještě čas se rozhodnout.“

Cestou domů jsem potkala Martinu – bývalou spolužačku ze střední školy. Byla už maminkou dvou dětí a když slyšela můj příběh, jen mě pohladila po rameni: „Neboj se být slabá. Ale nezapomeň, že jsi silnější, než si myslíš.“

Doma mě čekal další konflikt s mámou. „Kamilo, jestli si to dítě necháš, můžeš jít z domu!“ křičela hystericky. Táta mlčel, ale v očích měl slzy. Poprvé v životě jsem viděla svého otce plakat.

Seděla jsem na posteli a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem o svých snech – chtěla jsem cestovat, učit děti, žít svobodně. Teď jsem měla pocit, že všechny dveře jsou zavřené.

Ale pak přišel den, kdy jsem ucítila první pohyb v břiše. Najednou to nebylo jen rozhodnutí o mně – bylo to rozhodnutí o někom dalším. O malém člověku, který je součástí mě.

Začala jsem psát deník – každý den pár vět o tom, co cítím. Strach střídala naděje, zoufalství vystřídalo odhodlání. Lucie mi posílala zprávy: „Jsem tu pro tebe.“ Martina mě vzala na procházku s kočárkem a ukázala mi, že mateřství není konec světa.

Jednoho večera přišel táta do mého pokoje a tiše si sedl vedle mě. „Kamilo,“ řekl chraplavě, „já tě mám rád. Ať se rozhodneš jakkoliv.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Nakonec jsem se rozhodla dítě si nechat. Nebylo to jednoduché – máma mě opravdu vyhodila z domu a musela jsem najít podnájem v malém bytě na Slovanech. První týdny byly peklo – samota, únava, strach z budoucnosti.

Ale každý den jsem cítila větší sílu. Našla jsem brigádu v knihovně a začala plánovat budoucnost pro sebe i své dítě. Martin se už nikdy neozval.

Dnes je to přes rok od chvíle, kdy jsem stála před největším rozhodnutím svého života. Mám malého syna Tomáška a i když je to těžké, nelituji.

Někdy si ale stále kladu otázku: Co by bylo, kdybych tehdy zvolila jinak? Je lepší žít podle očekávání ostatních nebo podle svého srdce? Co byste udělali vy na mém místě?