Cizí dítě v náručí: Příběh o záměně a odvaze milovat

„To není možné… To prostě není možné!“ křičela jsem v nemocničním pokoji, zatímco mi sestra opatrně pokládala ruce na ramena. „Paní Nováková, prosím, uklidněte se. Ještě nic není jisté,“ snažila se mě přesvědčit, ale já už věděla, že se něco stalo. Něco strašného.

Bylo to přesně šest týdnů po porodu naší vytoužené dcery Aničky. S manželem Petrem jsme roky podstupovali vyšetření, hormonální léčbu, dokonce i umělé oplodnění. Když jsem konečně otěhotněla, byl to pro nás zázrak. Porod byl těžký, ale když mi Aničku položili na hruď, věděla jsem, že všechno to trápení stálo za to. Jenže teď tu sedím v nemocnici na Karlově náměstí a poslouchám slova, která mi lámou srdce.

„Paní Nováková, při rutinní kontrole krevních skupin jsme zjistili nesrovnalosti…“ začala lékařka opatrně. „Vaše krevní skupina je A, manželova B, ale Anička má 0. Je to sice možné, ale další testy ukazují, že geneticky…“ Nedopověděla. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

Petr seděl vedle mě a mlčel. Držel mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo. „Co to znamená?“ zeptal se tiše. „Chcete říct, že… že Anička není naše?“

Lékařka přikývla. „Je nám to nesmírně líto. Pravděpodobně došlo k záměně dětí po porodu.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Jak je to možné? Vždyť jsem ji kojila, zpívala jí ukolébavky, znala jsem každý její pláč. Byla moje! Ale co když někde jinde leží naše skutečná dcera? Co když ji právě teď někdo jiný objímá a říká jí „moje holčičko“?

Následující dny byly jako zlý sen. Museli jsme podstoupit další testy, tentokrát i s druhou rodinou – Horákovými z vedlejší vesnice. Jejich dcera Eliška byla narozená ve stejný den jako Anička. Když jsme se poprvé setkali v nemocniční chodbě, paní Horáková plakala stejně jako já.

„Já nevím, co mám dělat,“ šeptala mi zoufale. „Eliška je moje všechno… Ale jestli je vaše…“ Nedokázala pokračovat.

Petr byl od začátku rozhodnutý: „Musíme to napravit. Máme právo znát vlastní dítě.“ Ale já jsem cítila jen bolest a zmatek. Jak mám opustit dítě, které jsem šest týdnů milovala celým srdcem?

Rodiče i tchyně nám radili různě. Moje maminka byla nekompromisní: „Musíte si vzít zpátky svou dceru! Krev není voda.“ Tchyně naopak šeptala: „Dítě je to, koho vychováš…“ Byli jsme rozpolcení.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u stolu a mlčky pili čaj. „Co když jí ublížíme?“ zeptala jsem se tiše. „Anička nás zná jako rodiče… Co když bude trpět?“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „A co když někde jinde trpí naše skutečná dcera? Má právo nás poznat.“

Nakonec jsme se rozhodli pro setkání s Eliškou. Když jsem ji poprvé vzala do náručí, cítila jsem zvláštní směs lásky a cizoty. Byla krásná, měla moje oči… Ale nebyla to Anička. Nebyla to ta holčička, kterou jsem utěšovala v noci.

S Horákovými jsme se dohodli na postupné výměně – nejprve společné návštěvy, pak krátké pobyty u druhých rodičů. Bylo to bolestivé pro všechny. Anička plakala, když jsem ji nechávala u Horákových. Eliška se mě bála a hledala pohledem paní Horákovou.

Jednou večer Petr přišel domů a našel mě v slzách nad dětskými fotkami. „Já to nezvládnu,“ vzlykala jsem. „Neumím milovat Elišku tak jako Aničku.“

Petr mě objal: „Možná to chce čas… Ale musíme být silní kvůli nim oběma.“

Po několika měsících jsme si zvykli na nový režim. Obě holčičky si na sebe zvykaly pomalu – hrály si spolu na pískovišti, smály se stejným věcem. S Horákovými jsme se stali téměř rodinou; sdíleli jsme radosti i trápení.

Nakonec jsme se rozhodli pro společnou oslavu prvních narozenin obou dívek – v parku pod kaštany v našem městě. Byl to zvláštní den: smích dětí se mísil s tichým smutkem dospělých.

Dnes už vím, že rodičovství není jen o krvi nebo genech. Je to o lásce, odvaze a schopnosti odpustit – sobě i ostatním.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na Elišku, jak spí. Přemýšlím: Udělali jsme správnou věc? Co byste udělali vy na našem místě?