Cesta zpátky domů: Příběh matky a dcery rozdělených vzdáleností, ale spojených láskou

„Mami, proč zase odjíždíš?“ Aniččin hlas se mi zadřel do srdce jako střep. Stála ve dveřích našeho malého bytu na Žižkově, v ruce svírala plyšového medvěda, kterého jsem jí kdysi koupila na pouti v Chlumci. Bylo jí dvanáct a já jsem věděla, že jí tímhle rozhodnutím lámu srdce. Ale co jsem měla dělat? Práce v nemocnici už dávno nestačila na nájem, jídlo a její kroužky. Když mi kamarádka Jana nabídla místo uklízečky v Mnichově, byla to jediná šance, jak nás finančně zachránit.

„Musím, Aničko. Vždyť víš, že to dělám pro nás,“ šeptala jsem a snažila se zadržet slzy. Ale ona jen zavrtěla hlavou a utekla do pokoje. Dveře za ní práskly tak silně, až se otřásla celá chodba.

Ten den jsem odjela. Vlak do Plzně byl plný lidí, ale já se cítila sama jako nikdy předtím. V hlavě mi zněla slova mojí mámy: „Děti potřebují mámu, ne peníze.“ Ale co když potřebují obojí? Co když je láska někdy jen prázdné slovo, když nemáte na zaplacení oběda?

První týdny v Německu byly peklo. Pracovala jsem dvanáct hodin denně, ruce rozpraskané od saponátů, záda bolavá od tahání kýblů. Každý večer jsem volala Aničce přes WhatsApp. Někdy mi to zvedla, jindy ne. Když jsme spolu mluvily, byla odměřená, krátká. „Jo, všechno dobrý. Učím se. Babička vaří.“ Cítila jsem mezi námi zeď, která rostla každým dnem.

Jednou večer mi napsala: „Mami, proč jsi mě nechala?“ Seděla jsem na posteli v malém podnájmu a brečela do polštáře. Jak jí mám vysvětlit, že jsem ji nikdy neopustila? Že jsem každý den myslela jen na ni?

Roky plynuly. Posílala jsem domů peníze, dárky na narozeniny i Vánoce. Ale nic z toho nenahradilo moji přítomnost. Když jsem přijela na návštěvu, byla už z ní skoro slečna. Vlasy si barvila na modro a v očích měla vzdor. „Ahoj,“ řekla ledově. „Jsem ráda, že jsi přijela.“ Ale já věděla, že lže.

Jednou večer jsme seděly u stolu s mojí mámou. Babička se snažila navodit klidnou atmosféru: „Tak co škola, Aničko?“ Ale dcera jen pokrčila rameny a odešla do pokoje.

„Tohle není normální,“ povzdechla si máma. „Ztratila jsi ji.“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale co mám dělat? Vždyť to všechno dělám pro ni.“

„Možná bys měla přestat utíkat a začít poslouchat.“

Ta slova mě bodla do živého. Celou noc jsem nespala a ráno jsem šla za Aničkou do pokoje. Seděla u stolu a kreslila něco na papír.

„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se opatrně.

Mlčky pokrčila rameny.

„Víš… já vím, že jsem ti ublížila. Že jsem tě nechala samotnou. Ale nikdy jsem tě nepřestala milovat.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla? Proč jsi mi nikdy neřekla, jak moc tě to bolí?“

„Protože jsem chtěla být silná. Chtěla jsem ti ukázat, že všechno zvládnu… Ale pravda je, že bez tebe nezvládám nic.“

Poprvé po letech mě objala. Plakaly jsme spolu dlouho do noci.

Od té doby jsme začaly znovu stavět mosty. Bylo to těžké – někdy jsme se hádaly kvůli maličkostem, jindy jsme spolu mlčely celé hodiny. Ale pomalu jsme si začaly věřit.

Dnes už pracuji zpátky v Praze – není to jednoduché, peněz je málo, ale jsme spolu. Každý den děkuji za druhou šanci.

Někdy se ptám sama sebe: Stálo to všechno za to? Může láska opravdu překonat roky bolesti a odloučení? Co byste udělali vy na mém místě?