Brácho, proč jsi mě nechal ve štychu?

„To si děláš srandu, že zase nefunguje?“ zaklela jsem, když jsem otevřela lednici a ucítila ten známý puch zkaženého masa. Mamka stála za mnou a jen bezmocně pokrčila rameny. „No jo, Kačko, už je to stará kraksna. Ale co naděláš, hlavně že jsme zdraví.“

Jenže já jsem věděla, že mamka si nikdy nic nového nekoupí. Vždycky všechno šetří pro nás, pro mě a pro bráchu. A tak jsem se rozhodla: k jejím šedesátinám dostane novou lednici. Pořádnou, českou značku, žádný bazarový šunt. Jenže sama bych na ni nenašetřila. A tak jsem zavolala bráchovi.

„Hele, Tomáši, mám nápad na dárek pro mámu. Co kdybychom jí koupili novou lednici? Ta stará už fakt dosluhuje.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo: „No jo, ale to je docela drahý, ne? Kolik to stojí?“

„Když se složíme napůl, vyjde to na každého kolem šesti tisíc. To zvládneme, ne?“

Tomáš si povzdechl. „Hele, Kačko, teď mám fakt blbý období. V práci nám snížili prémie a ještě musím platit auto do servisu. Nemohla bys to letos vzít sama?“

Zamrazilo mě. Tomáš má vždycky nějaký důvod. Ale tentokrát jsem to nechtěla vzdát.

„Tome, vždyť víš, že máma by pro nás udělala první poslední. A ty sis zrovna koupil nový mobil za patnáct tisíc!“

„To je něco jinýho! Mobil potřebuju do práce. Lednice je přece pořád funkční.“

„Funkční? Vždyť v ní smrdí všechno jídlo a mrazák netěsní! To ti je jedno?“

„Hele, Kačko, fakt teď nemůžu. Udělej si s tím co chceš.“

Zavěsil.

Seděla jsem v kuchyni a cítila, jak mi stoupají slzy do očí. Vždycky jsem si myslela, že jsme s bráchou tým. Že když jde do tuhého, podržíme se. Ale teď jsem byla sama.

Dny ubíhaly a já přemýšlela, co dál. Peníze jsem neměla, ale vzdát jsem to nechtěla. Začala jsem si přivydělávat doučováním angličtiny po večerech a o víkendech brigádou v pekárně. Každou korunu jsem obracela dvakrát.

Mezitím mi Tomáš psal zprávy o tom, jak byl s kamarády na horách nebo jak si koupil nové běžky. Každá jeho fotka mě bodala do srdce.

Konečně přišel den maminčiných narozenin. Přivezla jsem domů velkou krabici s mašlí a mamka byla v šoku.

„Kačenko, to jsi nemusela! To je moc drahé!“

Objala mě a v očích měla slzy dojetí.

Večer přišel i Tomáš s manželkou a dětmi. Přinesli mamce bonboniéru a květinu.

„Tome, pojď se podívat na nový dárek,“ zavolala ho mamka do kuchyně.

Tomáš se usmál: „No teda! To jste se vytáhli!“

Mamka se na něj podívala: „Vy jste se s Kačkou složili? To jste hodní.“

Ztuhla jsem.

Tomáš se na mě podíval a pak pokrčil rameny: „No jo, Kačka to zařídila.“

Mamka si ničeho nevšimla, ale já měla pocit, že mi někdo vrazil nůž do zad.

Po večeři jsem Tomáše odchytila na chodbě.

„Tome, proč jsi mámě neřekl pravdu? Proč jsi jí nechal myslet, že jsme to koupili spolu?“

Tomáš se zamračil: „A co na tom záleží? Hlavně že má radost.“

„Ale já jsem kvůli tomu makala po nocích! Ty sis mezitím užíval! Víš vůbec, jak mě to mrzí?“

Tomáš pokrčil rameny: „Kačko, vždyť je to jen lednice. Neřeš to tolik.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj rodina znamená něco jiného než pro mě.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na fotku z dětství – já a Tomáš na zahradě u babičky. Tehdy jsme byli nerozluční.

Teď už nevím. Co když rodina není o krvi, ale o tom, kdo je ochotný obětovat něco pro druhého? Co myslíte vy? Má cenu bojovat za vztahy, když druhý nechce? Nebo je lepší pustit minulost a jít dál?