Bouře v jeslích: Tajemství paní učitelky Jany

„Mami, proč paní Jana dneska plakala?“ zeptala se mě Anička, když jsme šly domů z jeslí. Její malá ručka se mi pevně držela a v očích měla zvláštní smutek. Zastavila jsem se u přechodu a podívala se na ni. „Cože? Plakala?“ zopakovala jsem překvapeně. Anička přikývla a sklopila oči. „Říkala, že ji někdo nemá rád.“

Celou cestu domů mi hlavou vířily myšlenky. Paní Jana byla vždycky ta nejmilejší vychovatelka. Anička ji zbožňovala, dokonce o ní doma často mluvila víc než o vlastní babičce. Po měsících slzavých rán a odmítání jít do jeslí se díky Janě všechno změnilo. A teď tohle.

Doma jsem to řekla manželovi Petrovi. „To je divné,“ zamračil se. „Možná má nějaké osobní problémy.“ Jenže druhý den ráno jsem u šatny zaslechla dvě maminky, jak si šeptají: „Slyšelas to? Jana prý byla před pár lety obviněná z krádeže v předchozí školce!“ Druhá žena zalapala po dechu. „A proč ji tady vůbec zaměstnali?“

Zamrazilo mě. V hlavě mi začaly naskakovat otázky: Je to pravda? Co když je Jana nebezpečná? Ale vždyť Anička ji má tak ráda! V ten moment jsem zahlédla Janu, jak se snaží usmát na děti, ale oči měla zarudlé od pláče.

Odpoledne jsem si pro Aničku přišla dřív. Chtěla jsem Janu zastihnout samotnou. Když jsem ji oslovila, ztuhla a nervózně se usmála. „Chtěla bych s vámi mluvit,“ začala jsem opatrně. „Něco se děje?“ Jana sklopila oči. „Vím, co se říká,“ zašeptala. „Ale není to tak, jak si všichni myslí.“

V tu chvíli vešla vedoucí jeslí, paní Novotná. „Je mi líto, ale paní Jana dnes končí,“ oznámila stroze. „Dostali jsme stížnosti od rodičů.“

Anička se večer rozplakala: „Chci zpátky paní Janu! Proč už tam není?“ Snažila jsem se ji utěšit, ale sama jsem byla rozpolcená. Petr byl nekompromisní: „Jestli je to pravda, nemá tam co dělat.“ Já ale cítila, že něco nesedí.

Další dny byly v jeslích napjaté. Děti byly zmatené, rodiče si šeptali na chodbách, některé maminky dokonce podepisovaly petici za návrat Jany. Jedna z nich, Martina, mě zastavila: „Myslíš, že by někdy ublížila dětem? Já jí věřím.“

Začala jsem pátrat. Zavolala jsem do školky, kde Jana dřív pracovala. Ředitelka mi neochotně potvrdila, že tam došlo ke krádeži peněz z pokladny, ale nikdy se neprokázalo, že by to byla Jana. „Byla to pomluva,“ řekla tiše. „Ale škoda už byla napáchána.“

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu a všechno mu řekla. „Takže ji vyhodili jen kvůli drbům?“ zeptal se nevěřícně. „A co Anička? Ta teď zase nechce do jeslí.“

Rozhodla jsem se napsat vedoucí Novotné e-mail a požádat o schůzku s ostatními rodiči. Na setkání bylo dusno. Někteří rodiče byli ostře proti Janě, jiní ji hájili. Vedoucí jen krčila rameny: „Musíme chránit pověst zařízení.“

Po schůzce mě oslovila sama Jana před budovou: „Děkuju, že jste mi věřila.“ V očích měla slzy. „Já už asi nikdy nedostanu práci s dětmi.“

Doma jsme s Petrem dlouho do noci mluvili o tom, jak snadno může být člověk odsouzený bez důkazů. Anička se ptala každý den na Janu a já jí neuměla odpovědět.

Po týdnu přišel e-mail od Martiny: „Jana dostala nabídku pracovat v jiné školce – díky tomu, že jsme se jí zastali.“ Bylo mi trochu líp, ale zároveň jsem cítila hořkost nad tím, jak rychle jsme ochotni někoho odsoudit.

Dodnes si kladu otázku: Kdybych byla na místě vedení jeslí, zachovala bych se jinak? A co je vlastně důležitější – chránit pověst instituce nebo stát za člověkem, kterému věříme?

Co byste udělali vy? Je lepší riskovat kvůli důvěře v člověka, nebo chránit své dítě před sebemenším podezřením?