Boj o život: Příběh Marie Novotné

„Mami, co se děje?“ ptá se mě můj syn Tomáš, když mě vidí sedět na pohovce s prázdným pohledem. Nemohu mu odpovědět. Slova se mi zasekla v krku jako ostré kameny. Právě jsem se vrátila od lékaře a stále se snažím pochopit, co mi bylo řečeno. Rakovina. To slovo mi zní v hlavě jako ozvěna, která se neustále vrací.

„Mami?“ Tomášův hlas je teď naléhavější. Musím něco říct, ale jak vysvětlit desetiletému chlapci, že jeho matka je vážně nemocná? „Jen jsem unavená, zlatíčko,“ odpovím nakonec a snažím se usmát. Ale úsměv je slabý a falešný.

Večer, když děti usnou, sedím s manželem Petrem u kuchyňského stolu. „Musíme si promluvit,“ začínám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Dnes mi doktor řekl, že mám rakovinu.“ Petr na mě zírá, jako by nerozuměl. Pak si zakryje obličej rukama a já slyším jeho tiché vzlyky. Nikdy jsem ho neviděla plakat.

„Co budeme dělat?“ ptá se nakonec a já vím, že to není otázka, na kterou bych měla odpověď. „Budu bojovat,“ říkám tiše, ale rozhodně. „Musím bojovat pro tebe a pro děti.“

Následující týdny jsou jako rozmazaná šmouha bolesti a strachu. Chemoterapie mě vyčerpává do morku kostí. Každé ráno se probouzím s pocitem nevolnosti a slabosti, ale musím vstát. Musím připravit snídani pro děti, musím je odvést do školy a předstírat, že je všechno v pořádku.

Jednoho dne, když čekám na další dávku chemoterapie v nemocnici, sedí vedle mě starší žena. „Jak dlouho už bojujete?“ ptá se mě s laskavým úsměvem. „Teprve začínám,“ odpovídám a cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. „Ale nevím, jestli to zvládnu.“

Žena mě chytí za ruku a její stisk je pevný a uklidňující. „Všichni máme strach,“ říká tiše. „Ale musíte věřit v sebe sama. A nikdy nezapomeňte, že nejste sama.“ Její slova mi dodávají sílu, kterou jsem ani nevěděla, že mám.

Doma se snažím být silná pro svou rodinu. Tomáš mi často kreslí obrázky srdcí a květin a říká mi, že jsem jeho hrdinka. Jeho nevinnost a láska jsou jako balzám na mou duši.

Jednoho večera, když sedíme s Petrem na pohovce a díváme se na staré rodinné fotografie, říká mi: „Víš, Marie, jsi nejsilnější člověk, kterého znám.“ Jeho slova mě zahřejí u srdce a já si uvědomuji, že i když je cesta těžká, nejsem na ní sama.

Každý den je boj, ale také každý den je dar. Učím se vážit si malých věcí – smíchu mých dětí, teplého slunečního svitu na mé tváři, tichých večerů strávených s Petrem.

A tak bojuji dál. Pro sebe, pro svou rodinu, pro všechny ty malé okamžiky štěstí, které dělají život krásným navzdory všem překážkám.

Ale někdy si kladu otázku: Jak dlouho ještě budu mít sílu bojovat? A co když přijde den, kdy už nebudu moci dál? Možná nikdy nenajdu odpovědi na tyto otázky, ale jedno vím jistě – nikdy nepřestanu doufat.