Babičko, promiň, že jsem na tebe zapomněla: Příběh viny, rodinných konfliktů a hledání odpuštění

„Marléno, tvoje babička už tři dny nic nejedla. Viděla jsem ji včera u popelnic, hledala něco k snědku.“ Sousedka Alena mě zastavila mezi regály v Lidlu, v ruce síťovku s rohlíky. Její hlas byl tichý, ale slova bodala jako nůž. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce a pytlík s jablky mi vypadl na zem. Lidé kolem se otočili, ale já slyšela jen to jediné: tři dny. Tři dny jsem si nevzpomněla na vlastní babičku.

„To není možné… vždyť jsem jí volala minulý týden,“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe. Alena jen smutně pokrčila rameny. „Marléno, ona už skoro neslyší. A tvůj bratr? Ten tu nebyl měsíc.“

Vyšla jsem z obchodu s hlavou plnou výčitek. V tramvaji jsem si představovala babičku Boženu, jak sedí sama v panelákovém bytě na Proseku, okno otevřené do šedého dvora, kde už dávno nehraje žádné dítě. Vzpomněla jsem si na její ruce – vždycky voněly po kynutém těstě a jablečném štrúdlu. Kdy jsem ji naposledy objala? Kdy jsem jí naposledy řekla, že ji mám ráda?

Doma jsem položila tašky na stůl a hned volala bratrovi. „Petře, kdy jsi byl naposledy u babičky?“

„Já? Hele, mám toho teď moc v práci. Ty tam přece chodíš častěji,“ odpověděl podrážděně.

„Nechodím! Nikdo tam nechodí! Ona tři dny nejedla!“ vykřikla jsem do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak Petr zabručel: „Tak tam zajdi. Já fakt nemůžu.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Petrem běhali po babiččině zahradě v Kolíně, jak nám vařila krupicovou kaši a smála se našim hádkám. Teď jsme se hádali pořád, ale smích už dávno zmizel.

Ještě ten večer jsem sedla do auta a jela na Prosek. Bylo už skoro deset, když jsem zazvonila u babiččiných dveří. Dlouho nikdo neotvíral. Srdce mi bušilo až v krku. Nakonec se dveře pomalu otevřely a v nich stála babička Božena – menší než si ji pamatuju, vlasy rozcuchané, oči zarudlé.

„Marlenko? Ty jsi přišla?“ Její hlas byl slabý.

Objala jsem ji a cítila její křehké tělo. V kuchyni byl prázdný stůl, jen hrnek s čajem a suchý krajíc chleba.

„Babičko… proč jsi mi nezavolala?“ ptala jsem se tiše.

„Nechtěla jsem tě obtěžovat… Vím, že máš práci a starosti…“

Sedly jsme si spolu ke stolu. Ohřála jsem jí polévku z konzervy, kterou měla ve spíži. Jedla pomalu, ruce se jí třásly.

„Víš, Marlenko,“ začala po chvíli, „já už tu moc dlouho nebudu. Ale nechci být nikomu na obtíž.“

Z očí mi tekly slzy. „Babičko, nejsi na obtíž! Jen… já nevím… nějak jsme se s Petrem odcizili. Každý máme svůj život…“

Babička se usmála tím svým smutným úsměvem. „To je dnes normální. Ale člověk by neměl zapomínat na rodinu.“

Doma jsem tu noc nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s bratrem změnili – kdysi nerozluční, teď skoro cizí lidé spojení jen povinností vůči staré ženě. Druhý den jsem volala Petrovi znovu.

„Musíme to řešit! Nemůžeme babičku nechat samotnou,“ řekla jsem rozhodně.

Petr povzdechl: „A co navrhuješ? Já mám práci od rána do večera… Ty taky.“

„Najdeme pečovatelku! Nebo se budeme střídat! Ale takhle to nejde!“

Petr mlčel dlouho. Nakonec souhlasil – neochotně, ale přece.

Začali jsme hledat pomoc. Volali jsme na úřady, ptali se známých. Babička byla proti – „Nechci cizí lidi doma!“ – ale nakonec svolila aspoň k donášce obědů.

Mezitím mezi mnou a Petrem narůstalo napětí. Každý měl svou pravdu – on tvrdil, že já mám víc času, já zase že on je starší a měl by převzít odpovědnost. Hádali jsme se po telefonu i osobně.

Jednou večer u babičky došlo k výbuchu:

„Petře, ty jsi tu nebyl měsíc! Jak můžeš říct, že děláš dost?“ vyjela jsem na něj.

„A ty? Ty jsi taky nebyla! Jenom si hraješ na tu lepší!“ křičel zpátky.

Babička nás pozorovala smutnýma očima. „Děti moje… proč se hádáte kvůli mně? Já už toho moc nepotřebuju… Chci jen vědět, že jste spolu zadobře.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o péči o babičku – jde o nás dva, o naši rodinu, která se rozpadá pod tíhou výčitek a nevyřčených slov.

Začali jsme s Petrem víc mluvit – nejdřív opatrně, pak upřímněji. O tom, jak nás rodiče vždycky stavěli proti sobě; o tom, jak jsme oba unavení a vystrašení z budoucnosti; o tom, jak jsme si navzájem chyběli.

Babička nakonec dostala pečovatelku i pravidelné obědy. Ale hlavně – začali jsme za ní chodit častěji oba dva. Někdy spolu mlčíme u televize, někdy vzpomínáme na staré časy.

Jednou večer mi babička řekla: „Marlenko, děkuju ti… Ne za jídlo nebo úklid. Ale za to, že jste tu zase spolu.“

Dnes už vím, že vina sama nic nespraví – musí přijít změna. A někdy stačí málo: zavolat, přijít na návštěvu nebo prostě říct promiň.

Kolik starých lidí kolem nás čeká na obyčejné slovo nebo dotek? Kolik rodin se rozpadá kvůli mlčení a strachu říct pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?