Babička, která drží rodinu pohromadě: Příběh o odvaze postavit se vlastnímu synovi

„Tohle už dál nejde, Jitko. Musíš to řešit!“ hlas paní Věry se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Seděla naproti mně u stolu v mém malém bytě na Jižním Městě, ruce pevně složené na ubruse s modrými kvítky. Její oči byly tvrdé, ale v koutcích se třpytily slzy. Můj syn Matěj si v obýváku stavěl z lega a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Věro, já už nemám sílu. Petr se o Matěje nezajímá, nevolá, neposílá ani korunu. Já… nechci dělat dusno.“

„Dusno? Dusno už je! A ne kvůli tobě, ale kvůli němu! To on je otec a má povinnosti. Ty jsi udělala všechno, co šlo. Ale teď musíš myslet na Matěje.“

Zavřela jsem oči a v duchu si přehrála poslední měsíce. Rozvod s Petrem byl jako špatný sen – hádky, výčitky, sliby, že se polepší. Nakonec odešel k jiné a já zůstala sama s pětiletým synem. Petr se objevil jednou za měsíc, někdy ani to ne. Peníze? „Teď nemám, Jitko, víš jak to je…“ slyšela jsem do telefonu pokaždé stejnou písničku.

Ale Věra, jeho matka, byla jiná. Přijížděla každý týden s taškou jídla, hrála si s Matějem, četla mu pohádky a potají mi do peněženky vkládala dvě stovky. Nikdy mi nic nevyčítala. Jen dnes poprvé zvýšila hlas.

„A co když se Petr naštve? Co když mi bude dělat naschvály?“ šeptala jsem.

Věra si povzdechla a pohladila mě po ruce. „Jitko, já svého syna miluju, ale v tomhle máš pravdu ty. On musí nést odpovědnost. A jestli se naštve… tak ať. Já s ním promluvím.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se na posteli a poslouchala Matějův klidný dech z vedlejšího pokoje. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande s Petrem na Petříně, svatba v malém kostelíku v Nuslích, Matějovo narození… a pak ta pomalá proměna: láska v lhostejnost, rodina v cizí lidi.

Druhý den jsem šla na úřad podat žádost o alimenty. Ruce se mi třásly, když jsem vyplňovala formulář. Úřednice byla mladá a mile se usmívala: „Nebojte se, paní Novotná, na tohle máte právo.“

Petr reagoval přesně podle očekávání. Volal mi večer: „To myslíš vážně? Chceš mě tahat po soudech? Vždyť víš, že teď nemám peníze!“

„Petře,“ řekla jsem tiše, „nejde o mě. Jde o Matěje.“

„To je tvoje vina! Ty jsi chtěla rozvod!“ křičel do telefonu.

Zavěsila jsem a rozplakala se. Matěj přišel do kuchyně a objal mě kolem pasu: „Maminko, proč pláčeš?“

„Jen jsem unavená, broučku,“ zalhala jsem.

Věra přišla hned druhý den. Přinesla bábovku a sedla si ke mně na gauč.

„Mluvil s tebou?“ zeptala se.

Přikývla jsem.

„Ať si křičí. On to přejde. Ale ty musíš vydržet. Kvůli Matějovi.“

Začaly týdny čekání na soudní stání. Petr mi přestal volat úplně. Matěj se ptal: „Kdy přijde táta?“ a já nevěděla, co odpovědět.

Jednou večer přišla Věra s Matějem z hřiště a sedla si ke mně do kuchyně.

„Jitko… víš, já jsem si dlouho myslela, že když budu Petrovi všechno omlouvat, tak ho tím chráním. Ale teď vidím, že jsem mu tím spíš ublížila. A hlavně Matějovi.“

Podívala jsem se na ni a poprvé jsem ji viděla jinak – ne jako tchyni, ale jako ženu, která taky něco ztratila.

Soud proběhl rychleji, než jsem čekala. Petr přišel v obleku, tvářil se uraženě a ani se na mě nepodíval. Soudkyně byla rázná: „Pane Novotný, vaše povinnost je přispívat na výchovu syna.“ Petr něco zamumlal a odešel bez rozloučení.

Doma jsme s Věrou seděly u čaje a ona mě vzala za ruku.

„Jsem na tebe pyšná,“ řekla tiše.

Matěj si hrál u stolu s autíčky a smál se na babičku: „Babičko, pojď si hrát!“

V tu chvíli jsem pochopila, že rodina není jen o krvi nebo papírech – je o lidech, kteří zůstanou i tehdy, když ostatní odejdou.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě chvíli čekat? Ale když vidím Matěje a Věru spolu smát se nad pohádkami, vím, že jsme silnější než všechny soudy i hádky.

Možná bych měla být vděčná za to, co mám – i když je to jiné, než jsem si kdysi představovala.

A co vy? Myslíte si, že by babička měla stát proti vlastnímu synovi kvůli vnukovi? Nebo by měla držet rodinu pohromadě za každou cenu?