Babiččina pýcha před příbuznými: „Ve skutečnosti viděla svého vnuka nejvýše čtyřikrát“

Marie byla vždycky typem ženy, která žila z obdivu. Milovala pocit, že je středem pozornosti, tou, ke které všichni vzhlížejí. Její rodinná setkání byla jejím jevištěm a ona hrála svou roli k dokonalosti. Byla přesvědčena, že je nejlepší hostitelka, nejlepší kuchařka, nejlepší žena a nejlepší pracovnice. Její pýcha neznala mezí a nezáleželo jí na tom, čím se chlubila, pokud jí to dělalo královnu.

Marin syn, Pavel, se před lety odstěhoval do Prahy, aby si splnil své sny a vybudoval si vlastní život. Oženil se s Annou, milou a jemnou ženou, která jim porodila syna Jakuba. Pavel a Anna byli zaneprázdněni svými kariérami a výchovou Jakuba, a návštěvy u Marie na Moravě byly vzácné. Ve skutečnosti viděla Marie svého vnuka nejvýše čtyřikrát od jeho narození.

Ale to Marii nezastavilo v tom, aby se chlubila svým vztahem s Jakubem. Na každém rodinném setkání vyprávěla příbuzným příběhy o tom, jak blízko má ke svému vnukovi, jak moc ji zbožňuje a jak je nejlepší babičkou, jakou si kdo může přát. Popisovala v živých detailech imaginární dobrodružství, která spolu prožili, sušenky, které pekli, a pohádky, které mu četla před spaním.

Její příbuzní, včetně jejího bratra Karla a jeho manželky Hany, poslouchali s úsměvem, nikdy nezpochybňovali její příběhy. Věděli, že je lepší nevyzývat Mariinu verzi reality. Koneckonců, byla královnou rodiny a nikdo ji nechtěl rozčílit.

Jedno léto se Pavel a Anna rozhodli navštívit Marii na týden. Byla to vzácná příležitost pro Marii strávit čas se svým vnukem a byla odhodlaná ji maximálně využít. Plánovala složitá jídla, vyzdobila pokoj pro hosty a dokonce koupila novou sadu hraček pro Jakuba. Chtěla, aby bylo všechno dokonalé.

Když Pavel, Anna a Jakub dorazili, Marie je přivítala s otevřenou náručí a zářivým úsměvem. Zasypala Jakuba objetími a polibky, ale malý chlapec byl vzdálený a plachý. Držel se matčiny nohy, nejistý z této ženy, která tvrdila, že je jeho babička.

Marie se snažila navázat s Jakubem vztah, ale spojení, o kterém se chlubila, nebylo nikde k nalezení. Jakuba více zajímalo hraní si s hračkami o samotě nebo trávení času s rodiči. Mariiny pokusy zapojit ho do aktivit byly přijímány s lhostejností nebo odporem.

Jak dny plynuly, Mariina frustrace rostla. Nemohla pochopit, proč Jakub nereaguje tak, jak si představovala. Vždy věřila, že být babičkou je přirozené, že pouto bude okamžité a nezlomné. Ale realita se ukazovala být úplně jiná.

Jednoho večera, po dalším neúspěšném pokusu navázat spojení s Jakubem, seděla Marie sama v obývacím pokoji a cítila se poražená. Uvědomila si, že její pýcha ji oslepila před pravdou. Tolik času strávila chlubením se svým vztahem s vnukem, že zanedbala vybudování skutečného vztahu. Více se starala o svůj obraz než o skutečné pouto.

Pavel a Anna si všimli Mariiny změny nálady. Snažili se ji uklidnit, ale škoda už byla napáchána. Mariina pýcha vytvořila propast mezi ní a jejím vnukem, kterou nebylo snadné překlenout.

Když týden skončil, Pavel, Anna a Jakub si sbalili věci a připravili se na odjezd. Marie je pevně objala, slzy v očích. Věděla, že ztratila něco cenného, něco, co žádné chlubení nemohlo nahradit.

Když odjížděli, Marie stála na verandě a sledovala, jak mizí po cestě. Cítila hlubokou lítost, věděla, že její pýcha ji stála šanci být skutečnou součástí života svého vnuka. Chtěla se cítit jako královna, ale nakonec se cítila osamělejší než kdy jindy.