Až se rozvedeš, dostaneš pomoc: Příběh jedné matky a její dcery v pasti

„Až se rozvedeš, dostaneš od nás korunu. Do té doby nic!“ zakřičela jsem na Terezu, svou jedinou dceru, v kuchyni našeho panelákového bytu na Proseku. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku a ruce se mi třesou. Tereza stála naproti mně, v očích slzy a v náručí malého Davídka, který nechápal, proč maminka pláče.

„Mami, to nemůžeš myslet vážně,“ zašeptala. „Já to sama nezvládnu. Potřebuju tě.“

Ale já už nemohla dál. Roky jsem sledovala, jak její manžel Petr střídá brigády jako ponožky – jednou skladník v Albertu, pak zase rozvoz pizzy, chvíli dokonce prodával na trzích u Anděla. Nikde nevydržel déle než měsíc. Zato Tereza, i když byla na mateřské, tahala domácnost sama. Peníze od státu sotva stačily na pleny a nájem. My s manželem jsme jim posílali každý měsíc aspoň pět tisíc, někdy víc, když přišla složenka za elektřinu nebo když děti potřebovaly nové boty.

Ale Petr? Ten si klidně seděl doma, hrál na počítači nebo koukal na fotbal. Když jsem mu jednou řekla, že by měl najít pořádnou práci, jen se ušklíbl: „Vždyť Tereza má mateřskou a vy jí taky pomáháte. Proč bych se honil?“

Tohle byla poslední kapka. S manželem Karlem jsme se kvůli tomu hádali už měsíce. On tvrdil, že musíme Terezu podržet, že za to nemůže. Já ale věděla, že pokud jí budu pořád pomáhat, nikdy se z toho kruhu nevymotá.

Ten večer jsme s Karlem seděli u stolu a mlčky jedli večeři. „Jano,“ začal opatrně, „nepřeháníš to? Co když jí tím ublížíš?“

„A co když jí tím pomůžu?“ odsekla jsem. „Musí si uvědomit, že takhle žít nemůže.“

Druhý den ráno mi Tereza volala. „Mami, prosím tě, Davídek má horečku a já nemám na léky. Můžeš mi půjčit dvě stovky?“

Zavřela jsem oči a cítila, jak mě pálí slzy. „Terezo, řekla jsem ti to včera. Dokud budeš s Petrem, už ti nepomůžu.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tiché vzlykání.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvily. Věděla jsem od sousedky, že Petr pořád nepracuje a Tereza je čím dál víc zoufalá. Jednou jsem ji zahlédla v Albertu – byla bledá, unavená, s kruhy pod očima a s kočárkem plným levných potravin.

Jednoho večera přišla ke mně domů nečekaně. Sedla si ke stolu a rozplakala se.

„Mami, já už fakt nemůžu. Petr mi dneska řekl, že když ho budu nutit do práce, odejde. Ale já nevím, co je horší – jestli být sama s dětmi nebo žít s ním.“

Vzala jsem ji za ruku a poprvé po dlouhé době ji objala. „Terezko, já tě miluju. Ale musíš si vybrat – buď budeš pořád zachraňovat jeho, nebo sebe a děti.“

„A co když to sama nezvládnu?“

„My tě podržíme. Ale musíš udělat první krok.“

Další týdny byly jako zlý sen. Tereza se snažila domluvit s Petrem – nejdřív sliboval hory doly, pak začal vyhrožovat, že jí děti vezme. Nakonec jednoho dne prostě odešel – sbalil si pár věcí a zmizel k matce do Kladna.

Tereza zůstala sama s dětmi v malém bytě na sídlišti. První týdny byly těžké – peníze skoro žádné, nervy v kýblu. Ale postupně začala chodit na brigády – uklízela kanceláře večer po dětech, občas hlídala sousedce dítě. Já jí začala znovu pomáhat – hlídala jsem vnoučata, posílala jídlo i peníze.

Jednou večer jsme seděly u čaje a Tereza se na mě podívala: „Mami, měla jsi pravdu. Bylo to hrozný rozhodnutí… ale poprvé mám pocit, že žiju pro sebe a děti.“

Dnes je to už rok od chvíle, kdy Petr odešel. Tereza má práci na poloviční úvazek v knihovně a děti chodí do školky. Není to lehké – někdy má slzy v očích a říká mi, že je unavená až na kost. Ale už nikdy jsem ji neviděla tak zoufalou jako tehdy.

Občas si říkám – udělala jsem dobře? Nebo jsem byla krutá matka? Co byste udělali vy na mém místě?