„Vařila a uklízela pro ně, ale nikdy se nezeptali na jejího nemocného syna“

V malém městečku u klidného jezera na Vysočině žila žena jménem Lenka. Lenka byla známá svou srdečnou pohostinností a útulným, i když skromným domovem. Každé léto byl její dům plný smíchu a hovoru hostů, kteří přijížděli užít si osvěžující vody jezera a jeho malebnou krásu.

Lencin dům nebyl velký, ale dokázala to zvládnout. Měla talent na to, aby se každý cítil vítán, a její vaření bylo legendární. Hosté se rozplývali nad jejími domácími koláči, vydatnými snídaněmi a lahodnými večeřemi. Lenka byla hrdá na svou schopnost vytvořit teplou a přívětivou atmosféru pro každého, kdo ji navštívil.

Toto léto však bylo jiné. Lencin syn, Tomášek, byl diagnostikován s vážnou nemocí. Zpráva jí zničila svět, ale snažila se udržet statečnou tvář pro své hosty. Nechtěla je zatěžovat svými problémy, a tak dál vařila a uklízela, aby zajistila, že všichni budou mít příjemný pobyt.

Hosté přijížděli v houfech, jako každý rok. Rodiny s dětmi zaplnily Lencin malý dům, jejich smích se ozýval chodbami. Děti si hrály u jezera, cákaly ve vodě a stavěly hrady z písku na břehu. Rodiče odpočívali na verandě, popíjeli ledový čaj a užívali si výhled.

Lenka pracovala neúnavně, aby vše běželo hladce. Vstávala brzy, aby připravila snídani, celý den uklízela po hostech a zůstávala vzhůru dlouho do noci, aby vše bylo perfektní na další den. Byla vyčerpaná, ale nestěžovala si. Chtěla, aby její hosté měli nádherný čas.

Přes veškerou snahu nemohla Lenka potlačit pocit smutku. Ani jeden z jejích hostů se nezeptal na Tomáška. Byli příliš zaneprázdněni užíváním si dovolené, než aby si všimli napětí v jejích očích nebo únavy v jejím úsměvu. Neviděli starosti vyryté do její tváře ani to, jak se tajně odplížila zkontrolovat Tomáška, když si myslela, že ji nikdo nevidí.

Jednoho večera, když Lenka uklízela po večeři, zaslechla rozhovor mezi dvěma hosty. Diskutovali o svých plánech na další den a nadšeně mluvili o výletu lodí, který si naplánovali. Lenka cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. Chtěla se k nim připojit, užít si jezero a na chvíli zapomenout na své starosti. Ale věděla, že nemůže nechat Tomáška samotného.

Jak letní dny ubíhaly, Lencina vyčerpanost rostla. Byla na pokraji sil, jak fyzicky, tak emocionálně. Toužila po tom, aby se někdo zeptal na Tomáška, aby ukázal, že jim záleží na ní a jejím synovi. Ale nikdo to neudělal.

Jednoho obzvlášť horkého odpoledne seděla Lenka na schodech verandy a sledovala děti hrající si u jezera. Cítila slzu stékající po tváři při pomyšlení na Tomáška ležícího v pokoji, příliš slabého na to, aby se připojil k zábavě. Přála si, aby mohla s ním vyměnit místo, vzít mu bolest a dát mu bezstarostné léto, které si zasloužil.

Hosté přicházeli a odcházeli, nevšímaví k Lencině tiché bolesti. Užili si své dovolené a zanechali za sebou vzpomínky na smích a radost. Ale pro Lenku toto léto zůstane vzpomínkou na bolest a osamělost.

Když poslední hosté sbalili a odjeli, Lenka stála na verandě a sledovala je odjíždět. Cítila úlevu, že léto skončilo, ale také hluboký smutek z toho, že nikdo nevěnoval čas tomu zeptat se na Tomáška. Věděla, že bude pokračovat v péči o něj, bojovat za jeho zdraví a štěstí, ale nemohla se ubránit pocitu opuštěnosti těmi, které přivítala ve svém domově.

Lenka se otočila a vešla zpět do domu, zavřela za sebou dveře. Smích a hovory byly pryč, nahrazeny těžkým tichem. Zhluboka se nadechla a zamířila do Tomášova pokoje s odhodláním být tam pro něj bez ohledu na vše.