Už nikdy více u tchánů! – Rodinný oběd, který rozbil mé manželství

„Tohle maso je nějaké suché, Lucie, ne?“ ozvala se paní Novotná a významně se podívala na svého syna Tomáše. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a v krku mi vyschlo. Byla to už třetí poznámka během hodiny, co jsme seděli u nedělního oběda v jejich panelákovém bytě na Jižním Městě. Tomáš mlčel, díval se do talíře a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Mně to chutná,“ pípla jsem tiše, ale pan Novotný se zasmál: „No jo, Lucie, ty jsi zvyklá na ty svoje zdravé blafy, viď? U nás se jí poctivě.“

Vzpomínám si, jak jsem se těšila na to, že budu součástí velké rodiny. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo dvacet, a Tomášova rodina pro mě znamenala naději na domov. Jenže od začátku jsem cítila, že nejsem vítaná. Tchyně mě nikdy neoslovila jinak než „Lucie“, nikdy ne „Luci“ nebo „snacho“. Vždycky si našla něco, co mi mohla vytknout – jednou to bylo oblečení, jindy způsob, jakým jsem prostírala stůl.

Ten den byl ale jiný. Jako by se rozhodli, že už nebudou nic skrývat. Když jsem nabídla, že pomůžu s nádobím, tchyně mě odstrčila: „Nech to být, Lucie. U nás to děláme jinak.“

Tomáš seděl vedle mě a ani jednou se mě nezastal. Vždycky říkal: „To jsou jen řeči, nevšímej si toho.“ Ale jak si toho nemám všímat, když mě jeho rodiče přehlížejí jako vzduch? Když mě jeho sestra Petra ignoruje a místo toho si povídá jen s Tomášem o jejich dětství?

Po obědě jsme seděli v obýváku. Tchán pustil televizi nahlas a začal komentovat politiku. „To je dneska mládež,“ mávl rukou směrem ke mně. „Všichni by chtěli všechno hned a nic neumí.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Vzpomněla jsem si na první Vánoce s nimi – jak jsem dostala levný hrnek s nápisem „Pro hosta“ a Tomášovi dali nový mobil. Tehdy jsem si říkala, že je to jen nedorozumění.

Ale teď už jsem věděla, že nejsem součást rodiny. Jsem jen někdo, koho musí trpět kvůli Tomášovi.

Když jsme odcházeli domů, Tomáš mlčel. V autě jsem to nevydržela: „Proč jsi nic neřekl? Proč ses mě nezastal?“

„Lucie, vždyť to přeháníš. Jsou prostě takoví. Neřeš to,“ odpověděl otráveně.

Doma jsem se rozbrečela. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. V hlavě mi běžely všechny ty drobné urážky a pohledy. Přemýšlela jsem, jestli má smysl dál bojovat o místo v rodině, která mě nikdy nepřijala.

Další týden přišla SMS od Petry: „Maminka říká, že příště nemusíš chodit. Stejně jsi tam vždycky zbytečná.“

Ukázala jsem zprávu Tomášovi. Jen pokrčil rameny: „No tak tam nechoď.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem důležitá ani pro něj. Že jeho loajalita patří rodičům, ne mně.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Přemýšlela jsem o svém životě a o tom, co vlastně chci. Chtěla jsem lásku a přijetí – místo toho mám samotu a pocit méněcennosti.

Jednou večer jsem sbalila pár věcí a odešla k nejlepší kamarádce Janě na Žižkov. Tomáš mi volal až druhý den: „Kde jsi? Máma se ptá.“

„To tě zajímá víc než já?“ zeptala jsem se ho tiše.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Tomáš chtěl, abych se vrátila k jeho rodičům a omluvila se za „scénu“. Já už ale neměla sílu dál bojovat.

Rozvod přišel rychleji, než jsem čekala. Tchyně mi poslala SMS: „Aspoň už nebudeš kazit naše rodinné obědy.“

Sedím teď u okna v malém bytě na Vinohradech a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho nového do rodiny? A proč tolik mužů neumí stát za svou ženou?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat o místo tam, kde vás nechtějí?